Před 70 lety začal nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva

Před 70 lety začala druhá světová válka. Německá vojska slavila úspěchy. Obsadila Polsko a vrhla se na západ. V polovině roku 1940 se Hitlerův Blitzkrieg zastavil na francouzských březích Lamanšského průlivu. O osudu britských ostrovů se ovšem rozhodlo ve vzduchu. Německé Luftwaffe se postavily ani ne tři tisícovky pilotů, kteří se postarali o první porážku nacistické armády ve druhé světové válce. V letecké bitvě o Británii se vyznamenali i čeští piloti. K nejvýznamnějším základnám britského Královského letectva patřil Duxford.

Duxford je největším leteckým muzeem v Evropě. Bitvě o Británii je v něm věnován hangár číslo 4. Dokumentární film připomíná příchod českých pilotů po porážce Francie u Dunkerque. "Bojovali jsme proti nepříteli ve Francii, nyní jsme přišli do Anglie, abychom v boji pokračovali," říká ve filmu jeden z československých letců, kteří zde tvořili 310. stíhací peruť.

Nacházím tady i zprávu z bojové akce pilota Josefa Vopaleckého z 15. září 1940: "Ve výšce 18 tisíc stop jsem zaútočil z pravé strany na formaci 20 až 30 Heinkelů 111 a přiblížil se k osamocenému stroji, který se opozdil. Vypálil jsem dávku. Objevil se dým a letadlo ztrácelo výšku. Pozornost mi začaly věnovat dva Messerschimitty 109. Podařilo se mi ztratit se jim. Kvůli nedostatku paliva jsem se rozhodl vrátit do Duxfordu."

Ne všichni měli takové štěstí. Na blízkém hřbitově svítí bílé náhrobky. Dva z nich s českým lvem a daty spadajícími do bitvy o Británii. Patří Ladislavu Zavadilovi a Benediktu Pohnerovi.

Chci mluvit se živými pamětníky válečných let. "Bylo tady velmi rušno - cvičení, lety. Pamatuji se, že tu byli také čeští piloti a že chodili do naší hospody. Ano, tady v Thriplow. Vím, že Češi měli úspěch u Angličanek. Proč ne? Byli to pěkní kluci, zdvořilí," vyprávěl mi Georgie Sheldrick, na začátku války člen domobrany, který později v britské uniformě bojoval proti Japoncům v daleké Barmě.

V jedné z duxfordských hospod jsem pak dostal další tip. Ve vesnici Sawston žil český pilot, jeho synové tam mají autosalon. Vindis - čtu na vývěsním štítu. Bratři Garry a Nigel mi ukazují fotografii svého otce Františka Vindiše v letecké uniformě.

"Původně byl v československém letectvu. Když Němci přišli do Československa, nechtěl s tím mít nic společného. Odešel do Anglie a zúčastnil se bitvy o Británii. Tehdy se také seznámil s naší matkou. Otec se vrátil z letu a šel do důstojnické jídelny, což bylo docela běžné. Byl oblečen v letecké kombinéze. Moje matka tancovala, přistoupil k ní, jeho angličtina byla tehdy velmi špatná, takže mohli jedině tancovat, nikoliv konverzovat. O týden později šel do kina. A seděl vedle ní. Pak se s ní znovu setkal a historie pokračovala tak, že se vzali a měli čtyři děti. Vedle nás dvou ještě starší sestru Soňu a nejmladší je Tereza, které jsme říkali Terinka," popsal rodinnou historii Garry.

Na konci války se vrátili do Československa, do Čejče, odkud František Vindiš pocházel. Brzy však rodina pochopila, kam poválečné Československo směřuje, a František Vindiš se vrátil do RAF, kde jako pilot a později dispečer na kontrolní věži zůstal dalších 27 roků.

"Otec byl velmi hrdý na to, co dokázal. Že byl součástí bitvy o Británii spolu se svými krajany. Myslím, že byli všichni velmi hrdí a že také velmi milovali svou vlast," dodal syn Garry.

Kolaborace byla pro některé Čechy velkým lákadlem

Území Čech a Moravy bylo po celých šest let války součástí tehdejší Velkoněmecké říše. Válku rozpoutalo Německo, když 1. září 1939 napadlo Polsko. Adolf Hitler to světu vítězoslavně oznámil v Krollově opeře v Berlíně.

Německá vojska rychle postupovala Evropou. Protektorát Čechy a Morava zásoboval německou armádu zbraněmi. Lidé byli povoláváni na nucené práce do Říše a zemí, které Hitler obsadil. Nejstatečnější Češi odcházeli do zahraničí nebo vstoupili do domácího odboje, aby mohli za svobodu republiky bojovat se zbraní v ruce nebo jinak škodit okupantskému režimu.

Zároveň se objevilo mnoho dalších, kteří chtěli situace využít ve svůj prospěch a s Němci kolaborovali. Symbolem kolaborace se stal ministr školství a osvěty Emanuel Moravec.

"Český člověk celou svou duší i myslí stojí za velkolepým německým vojákem, který české země chrání, který se bije už třetí rok statečně za evropskou budoucnost. Čech, který má svou zemi rád, modlí se dnes za německé vítězství. Zvedám-li nyní ruku, zvedají se mnou všichni Češi, kterým je národ drahý a kteří jsou hrdi na své příslušenství k Velkoněmecké říši. A ti všichni z plna srdce volají se mnou: Zdar vůdci Adolfu Hitlerovi," zaznamenaly rozhlasové mikrofony Moravcův projev na jaře roku 1942.

Český národ však okupanty nenáviděl, i když jen málokdo se odvážil dát to v totalitním režimu otevřeně najevo. Strach o život vedl lidi naopak k tomu, že na různých manifestacích vyjadřovali Němcům podporu.

"Ve všech továrnách a dílnách, obchodech a kanceláří scházejí se čeští dělníci a zaměstnanci, aby s rozhořčením a odporem odsoudili hanebný, podlý vražedný útok, jemuž padl za oběť jeden z nejlepších lidí Velkoněmecké říše. Aby jasně prohlásili, že již nadále nepřipustí, aby kdokoliv rušil klid a pořádek v tomto prostoru a naší spolupráci na budování nové Evropy," vyslechli si lidé na manifestaci v Plzni, svolané po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Za kolaborací stála i deziluze z podzimu 1938

Zatímco se tisíce Čechů v druhé světové válce přidaly ke spojeneckým jednotkám a bojovaly proti nacistům, ať už v Británii, na africkém válčišti nebo na východní frontě, spousta dalších Čechů v protektorátu s Němci spolupracovala.

Historik docent Martin Kovář, ředitel Ústavu světových dějin uvedl, že přesný počet těch, kteří v zahraničí nebo v domácím odboji bojovali za svou vlast, se nedá přesně zjistit, protože je stále velké množství nezpracovaných archivních materiálů.

"Všechny osudy se ještě nepodařilo odhalit, pokud se to vůbec kdy podaří. Jedná se o tisíce lidí, o spoustu bojovníků v zahraničí, které v zásadě známe, ale také o spoustu domácích anonymních vlastenců. Obávám se, že se přesných čísel nikdy nedobereme," vysvětlil historik.

Jejich účast v bojích měla ovšem podle něho obrovský význam. "Existence protektorátu a Slovenského státu a relativně poklidná existence většiny obyvatel jakoby zdánlivě dávala za pravdu hitlerovské propagandě, že Češi a Slováci jsou spokojeni pod novým pořádkem v rámci Evropy. O to cennější byl odboj zejména na území dnešní České republiky, tehdy Protektorátu Čechy a Morava," upřesnil.

Řada lidí tak dobrovolně riskovala nejenom své životy, ale i životy svých rodin. "První republika měla obrovský étos. To je něco, co si dneska už málokdo uvědomuje, něco, co kromě profesionálních historiků a zájemců o historii málokdo ví. Ale odkaz peroutkovského budování státu v jedné nebo dvou generacích byl a zůstávalo to v nich. Takže pro spoustu lidí bylo naprosto přirozené vzít do ruky zbraň nebo nějakým jiným způsobem se podílet na boji proti těm, který tento stát po 20 letech samostatné existence zlikvidovali," vysvětlil pohnutky Martin Kovář.

Na druhou stranu tu byli ti, kteří s okupační mocí kolaborovali. Byli mezi nimi lidé třeba z oblasti showbyznysu, kultury a mnozí na to po válce doplatili. "A to ať už byla jejich kolaborace skutečná, nebo kolaborace v uvozovkách. Známe příběh Lídy Baarové, Vlasty Buriana a dalších. Nemusíme chodit jenom do politiky. Vlastně ve všech vrstvách společnosti se takoví lidé našli," doplnil.

U řady lidí je za příklonem k novému režimu podle Martina Kováře nutné vidět obrovskou deziluzi, která přišla na podzim 1938 v souvislosti s Mnichovem a s neochotou politických elit bránit Československo. "Někteří byli opravdu stoupenci myšlenek nacionálního socialismu a někteří byli pragmatičtí stoupenci nového pořádku, protože od něho očekávali osobní výhody," dodal Martin Kovář.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.