Pozapomenuté indiánské tradice znovu ožívají. Ženy kmene Juroků se vracejí k řemeslu pletení košíků

Stojíme s Elizabeth Azzuzovou v osadě Weitchpec ve srubu, který slouží jako kmenové ústředí, a jurocká žena s tradičním tetováním na bradě mě provádí chodbou s vitrínami plnými domorodých výrobků.

Elizabeth mi vysvětluje, že ty velké košíky opravdu sloužily jako dětská kolíbka a nosítko v jednom. Dokonce kdyby dítě připoutané v tomto zařízení vypadlo z kánoe, tradičního dopravního prostředku Juroků, košík by prý posloužil jako záchranný kruh.

Rodinné dědictví

„Ale zkoušet bych to nechtěla,“ směje se Elizabeth. „Když se mi narodila vnučka, ještě jsem pro ni neměla košík vyrobený, tak jsme ji dali do košíku po mém synovi, jejím otci. Seděl tam, držel v něm své novorozeně a skoro brečel.“

Čtěte také

Skutečný život indiánů v USA

„Pamatoval si z našeho vyprávění, jak svůj košík miloval, a teď v něm najednou choval své dítě. Byla to pro něj mimořádná chvíle,“ přibližuje, jak důležitou součástí života Juroků jsou jejich ručně dělané košíky, a to hned od narození.

Dokonce ještě v pěti letech si do něj prý děti rády sedají nebo lehají. Elizabeth vzpomíná, jak ho její bratr nosil na zádech jako želva krunýř a nechtěl se ho vzdát.

Podle vzoru poznáte rodinu

Ve vitrínách si prohlížíme ale také spoustu menších ozdobných košíků nebo těch, které Jurokové využívají v kuchyni.

„Naše ženy je uměly plést z kořene smrku. Ten drží vodu, takže si vyráběly misky, v kterých vařily nebo se z nich jedlo. Některé jsou tu vystavené celá léta, ale ty větší náš kmen získal zpátky od muzeí Smithonian teprve nedávno,“ ukazuje Elizabeth.

Tradiční košíky se tak vrátily zpátky domů, kam patří – tady se v podstatě narodily, usmívá se indiánka. „Lidé si ještě pamatují, že jejich babička dělala košíky s takovými vzory a teta je zase zdobila jiným způsobem. Podle designu poznáte, od které rodiny pocházejí.“

Návrat ke kořenům

Elizabeth Azzuzová a její kamarád Bob McConnell jsou hrdými příslušníky kmene Juroků|foto:Jan Kaliba,Český rozhlas

Ručně dělané košíky, jak Elizabeth zdůrazňuje, provázejí indiány z kmene Juroků doslova od narození až do smrti. A v současnosti tohle tradiční řemeslo tady v lesích severní Kalifornie zase nabírá na síle. Ti nejlepší své výrobky prodávají dokonce mimo kmenovou komunitu.

„Pletení košíků je dovednost, která sice taky hodně vymizela, ale řekl bych, že je to největší stálice naší kultury,“ shrnuje vrstevník a kamarád Elizabeth Bob McConnell.

„Teď máme po celé naší rezervaci skupiny mladých žen, které se zase tomuto řemeslu učí. Je pěkné je vidět, jak udržují umění, které svého času znala už jen starší generace,“ doplňuje Elizabeth a vzpomíná, jak trávila vždycky celé léto venku u řeky a učila se od nejstarších žen plést i sbírat ty správné rostliny a kapradiny.

Oheň je pro Juroky člen rodiny

Červená část košíku je z nabarvené obří kapradiny, černá z netíku a bílá z takzvané medvědí trávy, která se ovšem dá použít jen po úpravě ohněm, ukazuje mi Elizabeth. „Oheň je klíčová součást všeho, co děláme. Je to další člen rodiny,“ dodává.

„Kostry košíků vyrábíme z lískového proutí. To nám začalo docházet, ale s tím, jak oživujeme naši další tradici řízeného vypalování, které uzdravuje les a chrání ho před požáry, tak je materiálu zase dost. A košíkářky jsou rády, že nemusejí šmejdit různě po skříních, jestli tam nenajdou nějaké zapomenuté větve nebo staré výrobky z nich.“

Právě kvůli tomu, aby této základní suroviny pro tradiční řemeslo bylo mezi Juroky dostatek, se Elizabeth Azzuzová začala před časem angažovat v kmenové Radě pro kulturní požáry.