Povolání strážce majáku: mezi romantikou a šílenstvím

Je to příběh, který mě léta fascinoval. Nedaleko Pointe de Raz vyrostl maják jak z pohádky, aby hlídal nebezpečnou úžinu se silnými spodními proudy, skalisky pod hladinou a příbojem, který svou hlasitostí naháněl strach.

Ale Tevennec byl jak začarovaný. První strážce majáku odsud odešel dobrovolně s tím, že pořád slyší nějaké hlasy. Je pravda, že nedaleko ztroskotala loď Saint-Louis, z níž se nenašlo vůbec nic. Druhý se zbláznil a musel být vystřídán. Jeho nástupce zemřel ve službě a další strážce majáku skoncoval sám se životem. Proto krátce poté maják plně zautomatizovali.

Je to romantické, zároveň však velice těžké povolání. A nejen u hrozivého mysu Pointe du Raz.

Navzdory moderní technologii zůstává moře nebezpečné

„Tady je to podobné. Celá Bretaň, a hlavně regiony Finistère a Côtes-d‘Armor, jsou nebezpečné, najdete tu nejen skály pod hladinou, ale také silné proudy. Zrovna nedávno tady ztroskotaly dvě lodě, takže navzdory moderní technologii zůstává moře nebezpečné. A navíc tu je pořád spousta těch, kteří moře prostě podceňují,“ říká pan Richard z majáku na Cap Fréhel.

Jednoho z posledních strážců majáku najdeme na pozoruhodném ostrově Île de Sein, několik kilometrů od pobřeží. Serge Coatmeur působí celkem klidně. Pozoruji ho, zdali už nemá nějaký tik nebo rezignovaný výraz ve tváři, ale vypadá poměrně příčetně.

Jinak by mu asi nesvěřili tak důležitou práci, jako je starost o zdroj energie na ostrově. Do strojovny mě zavedl okamžitě. Asi abych viděl, co má v rukou.

Do pekla, nebo do ráje – takový je osud strážce majáku

„V roce 1944 vyhodili Němci maják do povětří, ten byl znovu postaven v roce 1952 a spolu s ním i generátory na výrobu energie, které máme na starost, protože jsou součástí majáku,“ vysvětluje mi pan Serge. Île de Sein je zřejmě jeho poslední štace. A neměla by ho příliš rozhodit. Přestože Sein je majákem na ostrově, nepatří mezi nejobtížnější.

„Ar Men, le Jument, Pierre Noire – ty nahánějí hrůzu,“ tvrdí. Existuje totiž klasifikace majáků. Těm jednoduchým, které jsou na pevnině, se říká Paradis – tedy ráj, nejobtížnější patří do kategorie l’Enfer – peklo. Nejhorší je Ar Men. Je těžko dostupný, interiér je malý, není tam žádné místo, a když tam sloužíte několik let, začne vám to lézt na mozek.

Vysoký počet sebevražd mezi strážci majáku je alarmující

„Mohu to potvrdit, sám jsem tam také byl,“ dodává Serge, a když mu říkám, že mezi strážci majáku je prý z toho hučení a vřískání příboje vysoké procento sebevražd, jen to potvrzuje.

„Znal jsem strážce majáku, který sloužil sedmnáct let na Ar Menu, čtrnáct let na la Vielle, pak šel do důchodu a chvíli nato spáchal sebevraždu,“ říká pan Serge. Ten se na něco podobného zjevně nechystal. Asi věděl, do čeho jde, protože se na svou profesi připravoval prakticky celý život.

„Jsem z rodiny námořníka a můj strýc byl strážcem majáku. Trávil jsem tady prázdniny a bylo přirozené, že jsem šel později do Brestu na školu, která na toto povolání speciálně připravovala. Nebavilo by mě sedět někde v kanceláři. Vždycky jsem chtěl být blízko moře,“ ujišťuje jeden z posledních francouzských strážců majáku.

S výjimkou tří jsou všechny majáky v Bretani dnes automatizovány. A s nimi končí i pozoruhodné povolání. Navzdory vysoké úmrtnosti strážců majáků patří tato profese k těm nejromantičtějším. Jak říká Serge: „Je to hlavně proto, že se všechno kolem nás pořád hýbe. Což by se ostatně od moře dalo očekávat.“

Zobrazit francouzské majáky, kde dosud žijí jejich strážci, na větší mapě