SERIÁL

5) Nehledáme problémy, kde nejsou. Vozíčkáři sjíždí Vltavu bez starostí

Předsedkyně pražského Sportovního oddílu vozíčkářů Michaela Krunclová

Když chce Michaela Krunclová pádlovat, musí jí kolegové pádlo přivázat k rukám. Pak předsedkyni Sportovního klubu vozíčkářů posadí do lodě, ta zavelí a čtyři desítky vodáků vyrazí na řeku. Takhle začíná víkend outdoorové sekce pražských vozíčkářů u Vyššího Brodu na Vltavě.

„Lodě si půjčujeme a jezdíme ještě před hlavní sezónou, abychom se vyhnuli tlačenici,“ říká Miroslav Dobrovolný, který je dobrovolník sedmým rokem. Vodního záchranáře přivedli k vozíčkářům kamarádi a zůstal.

Dobrovolníci jsou při sportování vozíčkářů klíčoví. Povoláním protetik, dobrovolník Tomáš Miko

Teď sedí na lodi s Michaelou Krunclovou, která je upevněná ke speciální polohovací sedačce na háčku. „Stabilita mi chybí a v ruce neudržím pádlo. Mám ho přivázané, pak můžu pádlovat,“ vysvětluje žena, která ochrnula po dopravní nehodě v jednadvaceti letech.

Potom vystudovala vysokou školu, porodila dceru a na vozíku podniká sportovní výpravy do různých koutů světa. Odjela také na Sibiř. „Bez přátel a dobrovolníků by to ale nešlo.“

Vltavu si vozíčkáři vybrali kvůli tomu, že v této části řeky nemusí přenášet jezy, dají se splout. Vystoupit ale stejně mohou jen tam, kam jim autem přivezou vozíky. „V lodi zvládneme leccos, i se vyčůrat, ale na břeh nám musí někdo pomoct,“ říká Michaela a ukazuje na vousatého hubeného mládence v pruhovaném tričku.

Na vodu i s dětmi

Tomáš Miko je další dobrovolník, který pomáhá vozíčkářům už několik let. „To se asi těžko chápe, ale tohle je skvělá parta lidí, se kterými rád jezdím. Mám z toho vždycky dobrý pocit.“ Tomáš má přes tričko oblečenou záchrannou vestu i s provazem. „Kdyby někdo padl do vody.“ Během plavby do Českého Krumlova ale padali do vody jenom plavci bez hendikepu a nebylo třeba nikoho zachraňovat.

Vozíčkář Tomáš Pohanka na lodi jako zadák s dcerou Alenkou

„Mám radost z toho, že to zvládnu a že můžu sebou vzít i děti,“ říká Tomáš Pohanka, který je sice paraplegik, ale sedí v lodi na pozici zadáka. „Moje postižení je menší, takže ovládám horní polovinu těla a můžu pohodlně pádlovat.“ Na háčku má desetiletou dceru Alenu, syn pobíhá někde okolo a nejmladší čtyřletá je ještě s matkou doma. „To už bychom zvládali stěží, ale jednou to přijde,“ směje se Tomáš, který se nebál vloni sjet divokou rakouskou Salzu na pozici háčka.

Vozíčkáři ze sportovního klubu fungují už dlouhou dobu, takže kolem sebe mají partu dobrovolníků. Pořádají také přednášky na vysokých školách a sem tam se objeví student, který u nich zůstane.

Problémy na řece si nepřipouští. „Jediným vážným problémem je domluvit se,“ směje se Tomáš, když se u přístaviště nemohou posádky lodí dohodnout, kdo má odrazit od břehu první. Nakonec se srovnají a lodě postupně odplouvají do cílového kempu. Michaela Krunclová jednou větou vysvětluje, proč jim to všechno tak funguje. „Nehledáme problémy, kde nejsou.“