Pokud jde o jízdu v koloně, trápí stroje podobné problémy jako lidi, zjistili vědci z ČVUT

Při každém pokusu se kolona až jedenácti aut s adaptivním tempomatem seřadila za vedoucím vozem, který se rozjel na předem domluvenou rychlost|foto: Vojtěch Koval,Český rozhlas

Při každém pokusu se kolona až jedenácti aut s adaptivním tempomatem seřadila za vedoucím vozem, který se rozjel na předem domluvenou rychlost, nechal auta s tempomatem za sebou se ustálit na stejné rychlosti a následně o 10 kilometrů v hodině přidal nebo ubral. Cílem experimentu bylo zjistit, jestli v koloně bude patrná takzvaná řetězová nestabilita.

„Jestliže první auto zvýší svoji rychlost třeba jen o 10 kilometrů v hodině, pak druhé auto v reakci na to první zrychlí také o 10 kilometrů v hodině, ale ještě trochu přidá. Třetí přidá zase další trošku a kumulace těchto zrychlení na deseti autech dá celkem rozdíl rychlosti 10, 20 nebo 30 kilometry v hodině,“ vysvětluje vedoucí experimentu docent Zdeněk Hurák z katedry řízení provozu pražského ČVUT.

Pokus s akcelerací

Každé auto dostalo na střechu GPS anténu a čidlo pro měření rychlosti. Uvnitř kromě řidiče seděl jeden z vědců ČVUT s počítačem, na kterém sledoval naměřená data. „Vidíme tu hlavně výstupy ze senzorů, abychom se přesvědčili, že je všechno v pořádku. Na monitoru sleduju GPS, akcelerometrii, vidím, že jsme připojení…“ ukazuje reportérovi Experimentu Vojtěchu Kovalovi Vít Obrusník.

Graf na monitoru znázorňuje dvě barevné linky – modrá představuje odstup od prvního vozidla v koloně, červená rychlost auta, které sledujete. Když se vůz přiblíží k vedoucímu autu, dostává se modrá linka do nižších hodnot a zároveň stoupá červená linka rychlosti.

Graf znázorňuje kolísání rychlosti vozidel během experimentu. Vedoucí vůz udělal vlnu, poslední auta oscilují nejvíc|foto: Taktiq

„Přitom zakmitává jak vzdálenost, tak rychlost, takže můžeme pozorovat jakési oscilace v rychlosti,“ doplňuje Vít Obrusník.

Větší nebo menší řetězovou nestabilitu naměřili vědci při každé z jízd. Když tedy vedoucí auto zrychlilo např. z 50 na 60 kilometrů v hodině, auta za ním, která měla na tempomatu nastavenou 80kilometrovou rychlost, často zrychlovala až k tomuto limitu, než se znovu ustálila na požadované šedesátce.

Pokus při brzdění v koloně

Čtěte také

Tenhle software si zamilujete! Díky němu už se totiž nebudete v autě hádat kvůli hluku

Řetězová nestabilita se ale projevovala i při pokusech s brzděním kolony. Vedoucí auto začíná brzdit na 50 kilometrech za hodinu, osmé auto v koloně zpomaluje postupně až na 36 kilometrů v hodině. Pak kolona opět zrychluje a vůz se bude opět snažit ustálit rychlost na 60 kilometrech v hodině.

„Tady je ale zase vidět rozkmit,“ ukazuje Martin Pultzner ze serveru fDrive.cz. „Teď jedeme dokonce až 76 kilometrů v hodině, jak se auto snaží dohnat předcházející vozidlo. Už jsme skoro na konci testovací dráhy a ještě nejedeme šedesát. V nižší rychlosti byl rozkmit do té vyšší vidět ještě výrazněji.“

Řídit se vozidlem před sebou nestačí

Zdeněk Hurák a Tomáš Haniš z Katedry řídící techniky ČVUT|foto: Taktiq

Experiment tedy potvrdil očekávání vědců z ČVUT a také výsledky podobné americké studie z května tohoto roku. Znamená to ale, že adaptivní tempomaty nijak nezlepšují plynulost provozu například na dálnicích?

„Neporovnávali jsme, jestli stroje jezdí líp než lidi. Dost možná jezdí líp, každopádně se ukazuje, že problém, který nás trápí u lidských řidičů, u adaptivních tempomatů do jisté míry přetrvává,“ shrnuje výsledek experimentu docent Hurák.

Abychom se mohli spolehnout na to, že auta budou sama udržovat plynulý provoz, bude podle něj třeba, aby mezi sebou nějakým způsobem komunikovala a nereagovala jen na vůz před s sebou.