Po Ironmenu možná přijde Ultramen. Postupně posouvám laťku, říká parasportovec Tománek

Jste vicemistr v celém Ironmenu a dvojnásobný mistr světa v polovičním. Jak dlouho se na to trénuje?

Čtěte také

Je to o lásce k dlouhému triatlonu, říká o extrémních výzvách hendikepovaný sportovec Tománek

Začal jsem se sportem relativně krátce po úraze, téměř na den přesně dva roky od úrazu jsem už začal závodit na handbiku. Pro mě je sport přirozenou součástí života a nikdy jsem nefandil tomu, že člověk, který nic nedělá, dá za rok Ironmena. Z pohledu fyziologie to možné je, ale z pohledu dlouhodobého udržení zdraví se domnívám, že to možné není. Zatímco když si člověk postupně posouvá laťku – jak rád říkám práh normálnosti – tak ji může zvedat, aniž by ohrozil své zdraví. A pokud se bavíme o parasportu, tak je důležité si to zdraví chránit. V tuto chvíli mám za sebou už 40 dokončených polovičních Ironmenů, které navázaly na mou cyklistickou minulost. A v tuto chvíli se čím dál více realizuji v dlouhém triatlonu, ale je to postupné zvedání laťky.

 A kde ta laťka skončí?

To je otázka, protože jsem člověk, který má tendenci neustále laťku posouvat a poznávat sám sebe v extrémních situacích. Po nějaké době to, co dřív bylo snem a cílem, se stane konvencí. A nerad u těch věcí zůstávám, protože pak už jedete jenom kvůli výsledkům a času. Já v tom potřebuji mít challenge a posunutí sebe sama. A to vlastně v těch dalších výzvách přichází, takže teď je to Ironmen, postupem času to může být třeba Ultramen.

Jaké je to soupeřit s handicapovanými a s těmi, kteří nemají žádný handicap? Co je větší výzva?

Obecně sportovec chce vždycky vyhrát. A pokud se bavíme o dlouhém triatlonu nebo vytrvaleckém běžeckém lyžování, tak jsou to skutečně extrémní disciplíny, kdy už mnohdy handicapovanému sportovci se konvenčně nevěnují, tak vám nezbude nic jiného než se začít srovnávat se zdravými sportovci. A samozřejmě je tam záklopka – když vás předjíždějí do kopce, tak si říkáte, že ruce nejsou nohy, ale pak na rovině vám to jede a z kopce jim třeba dáváte na zadek. A v tom srdci sportovce je vůle a touha vyhrávat, takže je to ještě možná větší satisfakcí, když se podíváte na výsledkovou listinu a jste třeba v první pětině mezi zdravými sportovci. Jako se mi třeba podařilo teď v Kalmaru.

Jak jsme se jako společnost proměnili za 30 let v rámci pomoci a pochopení společného života s handicapovanými? Poslechněte si celý rozhovor.