Je to o lásce k dlouhému triatlonu, říká o extrémních výzvách hendikepovaný sportovec Tománek

Honzo, mohl byste se posluchačům a čtenářům stručně představit?

Jsem dvojnásobným mistrem světa v polovičním ironmanu, letošním vicemistrem světa v ironmanu, a to vše na vozíku.

Máte to podobně jako ostatní vozíčkáři, že nesnášíte soucit a mluvíte o sobě jako o zdravých lidech? Jako že řeknete „jdu někam“, ale ve skutečnosti jedete na vozíku...

Jdu, ale v podstatě jedu. Většina lidí vozík a hendikep, pokud žijí naplněný život, tak mají a ten  ani nevnímají.

Ano, ale vnímá to asi okolí, ne?

Určitě ano, ale lidé, které z hendikepem znám, tak je to především o vystupování, řeči těla, tahu na branku, tak vnímáme vozík méně. Lidé na mě reagují a ani vozík nevnímají, že třeba říkají „tak už pojď, jdeme“ a jsou nahoře na schodech a já tam dole čekám a koukám...

Takže už vás berou normálně?

Přesně tak, a to hlavně díky sportu a dlouhému triatlonu, kde se setkávám se zdravými sportovci, tak mě lidi znají, známe se, povídáme si a hendikep neberou tak vážně. Samozřejmě mi pomůžou, ale už si nemyslí, že to hraju (smích).

To si snad nikdo nemyslí, ne?

Posudkoví doktoři si to asi myslí, protože nechodím na kontroly. Máte invalidní důchod a čas od času jdete na kontrolu, jestli náhodou nechodíte. Mám kamaráda na Slovensku, ten spadl nešikovně pod vlak a přišel o nohy a musí chodit každé dva roky na kontrolu, jestli mu náhodou ty nohy nedorostly. To je absurdní. Člověk musí mít trochu vycvičený černý humor.

Můj sport – ironman – ty bariéry boří a na vytrvalostním sportu je krásné, že v jeden moment jsme všichni, zdraví i hendikepovaní, na dně a lidé jsou takoví, jací jsou a nezáleží na tom, jestli jsou na vozíku nebo zdraví. Pokud jde o triatlon, tak jsme všichni svým způsobem hendikepovaní.

Stydíte si říct o pomoc?

Začátek po úraze byl složitý. Stalo se mi to v 15 letech, auto předjíždělo auto, srazilo mě a kamaráda a ten nehodu nepřežil. Já vyvázl s tou kosmetickou úpravou, s vozíkem. V 15 letech vám leží celý svět u nohou, zajímají vás holky, škola, fotbal. Pivo ani ne, mě to nikdy nechutnalo. Ale starosti prostě byly jinde a vy se ocitnete v nemocnici a nevíte, jestli budete chodit. Pak jste v rehabilitačním zařízení, tam cvičíte, ale nevíte, co bude, a je to situace, kterou nechcete zažívat. Postupem času slavíte drobná vítězství, jakože se dokážete obléct. Já jsem dost soutěživý, takže pro mě bylo hnacím motorem vrátit se do života. Když jsem pak začal znovu sportovat, tak jsem měl pocit, že jsem znovu kompletním člověkem. Pak to bylo o posouvání laťky, uplavat kilometr nebo dva, ujet na kole padesát, sto a dvě stě kilometrů. Jsem člověk, co potřebuje v životě výzvy a ve zkratce je to od úrazu k hendikepu k celému ironmanu.

Každý krok je ale takový ironman, zvlášť když je vám 15 let. Jakou jste měl podporu okolí?

Podporu jsem měl obrovskou v rodině a v přátelích, ale pokud si to nedokážete sám zpracovat, tak je důležité tu situaci přijmout a říct si, že je to v prdeli, ale teď už to může být jen lepší. Takovýto katarzní moment je strašně důležitý. Když se dozvíte pravdu, že přijdete o nohu, budete na vozíku nebo máte rakovinu, je to hrozná zpráva, ale pak se dostanete na pomyslné dno a víte, že se už může jen odrazit a jít dál. Když si pak najdete smysl života, uplatnění a děláte něco, co vás drží nad vodou, je to krásné. Získáte pak vášeň, a to si myslím, že je obrovským benefitem jakékoliv lidské činnosti.

Četl jsem o vás, že před vámi tajili, že jste při té nehodě přišel o kamaráda?

Nevím, kde to vlastně vzniklo. Mně se stal ten úraz, v té době byla spinální medicína v Česku v pravěku, bylo to v roce 2002. Byla snad jediná spinální jednotka někde v Brně. Ocitl jsem se na ARO, řešilo se krvácení do mozku, těžký otřes mozku, zlomené dolní končetiny v hleznu a odražená ledvina. Jenže jak mě srazilo auto, tak jsem se extrémně ohnul v páteři a došlo k prokrvácení míchy k otoku a k rozvinutí spinálního šoku. Teoreticky, v dnešní době, protože fungují spinální jednotky a péče o pacienty je jiná, tak se předpokládá, že může dojít k postižení míchy, ale v té době, kdy se mi to stalo, tak se to neřešilo. V horizontu týdne jsme pak přestal cítit dolní končetiny, ale tím, že jsem byl pod práškama, tak se na to nepřišlo a potom už bylo pozdě. Já jsem vlastně ochrnul sekundární cestou a aby toho nebylo málo, tak bylo mírné zkreslení skutečností. Bylo to od nich pochopitelné, nicméně já měl v hlavě spoustu scénářů, co se stalo. Oni mi řekli, že mě tam a tam srazilo auto... jenže já věděl, jak mě mohlo srazit tam, protože když jsem šel z fotbalového tréninku sám, chodil jsem zkratkou, ale když jsem šel s kamarádem, tak jsem chodil oklikou. Ale stalo se to na místě, které v mé hlavě odpovídalo tomu, že jsem šel s někým. Člověk přemýšlí, teď mi to tajili, měl jsem navíc dýchací trubici v krku a nemluvil jsem. Měl jsem tabulku s písmenky, v té době začínaly esemesky, takže jsem komunikoval esemeskama na tabulce. Blbě se komunikovalo a pak přišlo rozuzlení, dozvěděl jsem se krutou realitu a věděl jsem, jak to bylo. Na jedné straně úleva a na druhé straně konfrontace s ne úplně pěknou situací. Zpětně musím říct, že je to život a není dobré utíkat před realitou.

Čtěte také

Po úraze jsem si říkal, proč já? Pak jsem začal sportovat a měl cíl, popisuje Ironman Honza Tománek

Nezanevřel jsi ale na okolí a pochopil jsi, že to dělali takzvaně pro tebe?

Je to tak. Jsem docela racionální člověk, pokud nejsem zrovna ve sportovní zátěži, ale v normálním životě to se mnou jde. Chápu to, nemůžu říct, že to bylo šťastné rozhodnutí a vše jsou jen zkušenosti, a když se někdo ocitne v podobné situaci, tak mu můžu zkusit poradit.

Co ta druhá rodina, která přišla o syna. Jste v kontaktu?

Víme o sobě, ale nikdy nedošlo k tomu, že bychom komunikovali. Neznali jsme se pořádně ani předtím, já jsem maximálně pozdravil. Od té události jsme se ani neviděli.

A byl to tedy kamarád, spoluhráč, nebo jak?

Spoluhráč, kamarád, ale víte, jak je to v 15 letech. Máte tam kamarády na fotbal, kamaráda ve škole, ale nemusíte nutně znát jejich rodinu.

Jak si se tedy pak vrátil ke sportu?

Úplně na začátku to bylo plavání. Říkal jsem si, že nemám funkční půlku těla, že voda nadnáší a že to půjde samo... byl jsem v rehabilitačním zařízení a všichni mi říkali, že to bude těžké, že se to musím učit, že se to lidé učí léta. No já jsem si říkal, že jsem plaval, tak co... najednou sedím na okraji bazénu a nevím, jestli jsem tam spadl, nebo se odrazil. Ta stabilita nebyla dobrá, ale první sportovní vítězství bylo, že jsem se neutopil a během týdne se naučil přeplavat bazén, postupně jsem přidal a bazén mi začal být malý. Začal jsem pak s cyklistikou, nejdřív to byl psychorelax a pak se mi dařilo, vyhrál jsem tituly mistra republiky, dařilo se mi v evropském poháru. Dostal jsem se ale do stavu, že musím, nebo chci. Už mi to přestalo dávat smysl, protože tam nebyla výzva. Byla to medaile, nebo frustrace  a to mi přišlo pro lidský život chudý.

Najednou přišel triatlon, s kamarádem jsme se na soustředění picli vínem a už jsme vymýšleli super věci. Já si říkal, že se to musí promyslet, ale kamarád už koukal na ironman Lanzarotte. Já si říkal, že to na Kanárských ostrovech znám ze soustředění, navíc na konci sezony, co by se mohlo stát. Plavání 1,9 kilometru, 90 kilometrů na kole, to je v pohodě a běh, to je vlastně takovej vozejk, to bude dobrý. Pak se to začalo blížit, jeden kamarád mi půjčil běžeckou formuli, a říkám si, že za 14 dní jedu půlmaraton na tom polovičním ironmanu, tak to vyzkouším. Někde na cyklostezce u Srbska jsem se totálně zrubal, ale ujel jsem půlmaraton, takže dobrý. Další den jsem to zopakoval, to už mi ale tekla krev z dlaní. Na vozíku obruče chytáte, ale na běžecké formuli je poháníte, protože se točí rychle. Máte sice speciální rukavice, ale vyzkoušet něco, co sedí někomu jinému, na to nebyl čas ladit techniku. Odletěl jsem na Lanzarotte, pět dní do startu, každý den deprese z něčeho jiného. Otevřená voda, to je jiné než v bazénu. Bylo to v zátoce, vlny nebyly, ale byly tam ryby a chaluhy, na to nejste z bazénu zvyklí. Na startu tisíc lidí a nikdo neví, že jste na vozíku a ve vodě vás řežou, jako kdybyste byl zdravý. Jatka ve vodě. Tím to ale teprve začalo. Vynesli mě z vody, točilo se to se mnou a nevěděl jsem, co bude. Posléze jsem se dozvěděl, že jsem si vybral asi nejtěžšího ironmana, který se jezdil, protože v cyklistice bylo skoro dva tisíce výškových metrů. Vášeň mě hnala dopředu, běh jsem pak nějak uplácal, dokončil jsem to za sedm hodin, ale už jsem cítil, že to v mém srdci získalo prostor. Pak jsem nadobro zakotvil u dlouhého triatlonu. Je to životní styl, triatlonisté jsou neustále vytížení tréninkem, protože mají tři disciplíny a týden má jen sedm dní. V dlouhém triatlonu jsem se našel a je to posouvání sebe sama v čím dál extrémnějších situacích a to je na tom krásné.

Jaké jsou hodnoty dlouhého triatlonu?

Když se bavíme o celém ironmanu, tak je to 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů cyklistiky, i když ve Frankfurtu to teď měřilo 182, a nakonec je maratonský běh a v mém případě jízda na formuli. Když je to rovinatá trať, tak to trochu jede, ale v té kombinaci je to celkem šílená záležitost.

A to vše rukama, plavání, na handbiku a poslední disciplínu taky odmakat rukama. Co to máte za ruce?

Mám je už 35 let a trochu se mění. Dělají se puchýře, mozoly, ale starám se o ně.

Jak o ně pečujete?

Na manikúru nechodím, ale potrpím si na wellness. Je to ale o kontinuální práci a systematičnosti tréninku. Člověk se dokáže adaptovat na všechno. Kdybych si ale hned po úraze řekl, že za rok pojedu ironmana, tak je to šílené. Já mám ale za sebou téměř patnáctiletou sportovní historii, kde postupně přidávám. Pro člověka, který nesportuje, tak je to extrémní. Pro mě je to neustálé posouvání laťky dál a dál. Neumím žít nostalgií, ale žiju sny a aktivním životem. Pak se mi to podaří, že jsem získal titul vicemistra světa v celém ironmanu, sedím večer na hotelu a měl bych slavit a být šťastný... ale ono ne, mám spíš depresi, protože jsem ztratil to, na co jsem půl roku trénoval. Najednou ten sen nemám. Ta euforie v cíli, ty momenty jsou krásné, ale pak jste na hotelu a říkáte si, co já budu dělat dál. Mám za sebou pět celých ironmanů, ale jsem pořád začátečník.

Co je tedy další sen?

Ultraman. To je třídenní triatlon, kdy deset kilometrů plavete, jedete 140 kilometrů v jednom dni, další den je 280 kilometrů kolo a třetí den se běží 84 kilometrů.

Kdy jste se ocitl v největším pekle?

Absolvování Vassova běhu na běžkách, na sledgi, 90 kilometrů v zamrzlém Švédsku, je extrém pro zdravého sportovce a o to větší extrém pro člověka na vozíku. I zastávka na čurání je logisticky složitá, protože musíte mít podporu na to, abyste ze sledge vylezl. Tam jsem si prožil absolutní peklo. Říkal jsem si, jestli to může něco překonat, a překonalo. Letošní mistrovství světa v celém ironmanu, které se konalo v Utahu, bylo doslova peklo. Pro mě to byl de facto skoro 14 hodin dlouhý závod, což bylo o tři hodiny delší než Vassův běh. Celé navíc na přímém slunci ve 40stupňovém vedru. Udělal jsem navíc pár nutričních chyb, málo jsem pil a došlo mi. 180 kilometrů kola, bylo od 60. kilometru v totálních křečích. Zkoušel jsem to dopít, dojíst, ale pak se přidaly halucinace a to bylo fakt peklo. To byl stav, který mě překvapil a překonalo to i ten Vassův běh, který jen bolel. Halucinace byly z vedra, dehydratace, nedostatku jídla a všeho kolem.

Jak tomu můžete pomoct?

V tu chvíli jsem podporu na trati neměl, jen v depu. Na trati ani nesmíte přijmout pomoc zvenčí, takže jsem poctivě na občerstvovacích stanicích ochutnal vše, co tam měli, což normálně nedělám, aby mě to nerozhodilo. Musli tyčinky, gely, všechno a bál jsem se, co přijde. Z halucinací jsem se dostal, dokončil cyklistiku a bylo takové vedro, že mi neoprenové boty rozpálily a popálily mi prsty. Už jsem cítil, že není něco v pořádku, ale dojel jsem cyklistiku, vylezl z kola, a když jsem sundal boty, tak málem omdlel. A to mě teprve čekal ukrutně náročný a kopcovitý maraton. Nevěřil jsem, že to dokončím. Chladil jsem se tak, že jsem kousal led z občerstvovacích stanic, pak jsem cílovou pásku protnul. Hned jsem pak šel do zdravotnického stanu, dostal medaili a večer na hotelu pak přemýšlel, co dál.

Máte to rád, zažívat taková pekla?

Mám, protože to dobře dopadlo. Je to krásný, život obohacující a je to právě o vášni a lásce pro relativně šílenou věc, která se jmenuje dlouhý triatlon.

Zaujala mě jedna vaše citace: Peru se s rybáři o parkovací místo. To je asi v době tréninku, když musíte do řeky, ne?

Je to z dob covidu, kdy nám zavřeli bazény a triatlonisti museli v březnu plavat venku, nakoupili teplé neopreny a čepičky. Rybáři nejsou zvyklí, že jim tam v březnu někdo plave a nahazovali i na nás. Přítelkyně a táta jim vysvětlovali, že jsem na vozíku a nemůžu plavat v půlce řeky.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík