Platit či neplatit za studium na vysokých školách?

Host (Jiří Zlatuška): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jiří Zlatuška se narodil 15. září 1957 v Brně. V roce 1977 byl bez přijímacích zkoušek přijat na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity na tehdy nově otevřený obor matematická informatika a teoretická kybernetika. 5leté studium ukončil během čtyř let a absolvoval v roce 1981. V roce 1994 založil fakultu informatiky tamtéž. O 4 roky později byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity. V roce 2001 byl zvolen na druhé a poslední možné 3leté funkční období. Je senátorem za Liberální reformní stranu. My jsme váš životopis skoro až brutálně kvůli času zkrátili, ale k některým významným bodům se určitě ještě dostaneme. Bude vám to rektorování scházet, až vám vyprší poslední funkční období? Pokud se nepletu, už pomalu předáváte funkci?

Host (Jiří Zlatuška): Na konci srpna mi končí funkční období a samozřejmě člověk je s univerzitou spjatý, takže to, že jsem fungoval jako rektor, to jsem samozřejmě vnímal především jako něco, co dělám pro blaho té instituce. Bude mi to stejně scházet jako budu cítit neuvěřitelnou úlevu, že už je těch 6 let za mnou. To obojí přichází současně, i když to zní divně. Myslím, že mám oba ty pocity současně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak byste úplně stručně zhodnotil to své dosavadní působení, jestli to stručně tedy vůbec jde?

Host (Jiří Zlatuška): Já si myslím, že mi nepřísluší to hodnotit, že to hodnotit musejí jiní. Myslím, že ten kredit, který má Masarykova univerzita ve veřejnosti, ten samozřejmě zdaleka není jenom mým dílem, ale určitě jsem k němu alespoň trošku přispěl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže odcházíte s dobrým pocitem?

Host (Jiří Zlatuška): Odcházím s rozumně slušným pocitem, s vědomím toho, co se podařilo, i té spousty věcí, co ještě zůstane před mým nástupcem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pane doktore, oba vaši rodiče byli kantory. Bral jste to jako automatické, že budete také vysokoškolským učitelem?

Host (Jiří Zlatuška): Ne, to jsem nebral jako automatické, naopak, když jsem byl menší, tak mě oba rodiče vždycky zrazovali z toho, že to, co nemám dělat, je, že bych pokračoval v učení.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pročpak?

Host (Jiří Zlatuška): Věděli, co to povolání přináší a zejména tedy v té době, které se to týkalo. Navíc já jsem procházel takovými velmi zvláštními záchvěvy zájmu, takže začínal jsem tak, že jsem byl ponořený v nějakých starých řeckých a latinských věcech. Čítával jsem si někdy v páté, šesté, třídě s oblibou v Homérově Iliadě a takových knihách, které jsem potom s tou matematikou, astronomií a informatikou odložil. Takže samozřejmě s tímhle vším v té době, která byla, nepatřilo učitelství k něčemu, kde by lidi čekala nějaká zářivá budoucnost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte 2 děti, nevím, jak jsou přesně velké. Už studují, budou třeba také něčím jako vy?

Host (Jiří Zlatuška): Obě studují na vysoké škole. Ta jedna má 21, ta starší 23 a jaksi pevně věřím, že jsou to samostatné osobnosti, které nemusím vodit za ručičku a říkat jim, co mají dělat, takže to poslední, co bych chtěl, jim mluvit do výběru jejich životní dráhy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane doktore, vraťme se ještě k minulému totalitnímu režimu. Pokud se nemýlím, tak vy jste se v té době pravidelně účastnil třeba bytových seminářů a také jste je sám organizoval. Chápou ještě dneska třeba vaši studenti, že jste za těch časů nemohl působit na vysoké škole jako přednášející jenom kvůli tomu, že jste nebyl členem KSČ?

Host (Jiří Zlatuška): Nejsem si jistý, jestli to chápou nebo nechápou, protože musím říct, že v tom svém oboru se samozřejmě tady těmito otázkami přímo se studenty nezaobírám.

Moderátor (Naděžda Hávová): A co třeba se svými dcerami, které obě dvě studují a už jsou dospělé?

Host (Jiří Zlatuška): Já si myslím, že ty to chápou, a koneckonců ta knihovnička Samizdatů osahaných, které jsme doma mívali na relativně viditelném místě, to samozřejmě patřilo k vybavení domácnosti. O obou si myslím, že to mají v hlavně srovnané v pořádku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme si teď aktuálně povídat o návrhu na zavedení školného, jehož jste spoluautorem. Ten minulý týden neprošel vládou. Velké šance prý nemá ani ve Sněmovně. Co to znamená pro vás?

Host (Jiří Zlatuška): Pro mě to znamená trošku zklamání z toho, že vláda dokáže odložit nahlížení, které je podle mého názoru velmi prvoplánově stranicko-populistické, že v zájmu zachování platností jednoduchých sloganů typu Vysoké školství zdarma, přestože si myslím, že je to svým způsobem nehoráznost vzhledem k tomu, že je samozřejmě všichni platíme z daní, tak nebyla ochotna nahlédnout, že to, co s kolegou Roubíčkem navrhujeme, je velmi mírný krok. Zdaleka to neznamená zavedení školného jako takového, to by nebyl povinný poplatek, to by bylo něco, co by vysoké školy mohly podle svého uvážení zavést v diferencované výši. Zejména v tom vládním vyjádření vlastně padlo pod stůl i spousta dalších problémů, které ta novela řeší, zejména problémy s hospodařením vysokých škol, s možností převádět poskytnuté finanční prostředky z roku na rok, čili jakýmsi způsobem racionálněji hospodařit, neutrácet zběsile před koncem roku jenom proto, že to vyžaduje ten dotační titul, na základě kterého škola ty finance získala. Také povzbuzení možnosti umožnění vůbec vysokým školám, aby měly účast v akciových společnostech, to by byl praktický krok, který by znamenal návaznost vysokých škol na to průmyslové produkční prostředí kolem vysoké školy. Nestálo by to státní kasu ani korunu navíc a přitom by to mohlo uvolnit ten potenciál, který ve vysokých školách je, k tomu, aby se lidem v téhle zemi dařilo lépe.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hovoříme o školném a vlastně jsme neřekli to podstatné. Jak vysoká by měla podle vás být ta částka? Já to vím, ono by to mělo být něco přes 7,5 tisíce korun ročně. Jak jste k téhle sumě vůbec dospěli nebo jak jste to vypočítal?

Host (Jiří Zlatuška): Je to maximální částka, to vlastně jsme shora omezili možnosti, do kterých by ty vysoké školy mohly jít. Vycházeli jsme z toho, že aby takovýto návrh měl naději na přijetí, tak ta norma musí být dostatečně jednoduchá. Nemá smysl předpokládat, že za nás projde zavedení poplatků, současně s tím nějaké podpory půjček a ještě vedle toho třeba spoření na studium. Takže jsme chtěli přijít s takovou sumou, která je ještě v dosahu možností při výdělku, hovoříme o něčem, co je méně než tisíc korun měsíčně, čili řekněme, když to přirovnám k tomu, co lidé vynakládají za mobilní telefony, kterých je v téhle zemi 10 milionů, tak je to určitě částka srovnatelná. Čili je to něco, co není sociální bariéra, co je možné dát a je možné si to i přivydělat. Samozřejmě jsme se snažili, aby ta částka, která se vybere, aby na vysokých školách mohla sloužit také k podpoře těch studentů, kteří to opravdu potřebují.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsme se právě chtěli zeptat. Já si myslím, že takové školné 7,5 tisíce ročně, to by asi školy nevytrhlo, tak právě jaký by to mělo mít smysl?

Host (Jiří Zlatuška): Ono by to školy nevytrhlo, ale na druhou stranu maximální částka, když si vezmete počet studentů v České republice, kteří studují, tak ta by mohla být někde kolem dvou miliard. Třetina z toho je nějakých 700 milionů a toto by byla částka, která by se mohla objevit ve stipendijních fondech vysokých škol, ze kterých by ty vysoké školy mohly dávat stipendia těm sociálně potřebným studentům. To si myslím, že by byl praktický krok, který by zejména těm sociálně demokratickým voličům nebo těm chudším rodinám mohl velmi pomoci pro to, aby vzdělání pro jejich děti bylo dosažitelné. Dneska takovéto nástroje prakticky nejsou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě mi, pane doktore, řekněte, hovořil vy jste třeba se svými studenty nebo se studenty na Masarykově univerzitě o školném a o výši školného? Jak oni se na to tvářili? Nebo vedete jenom nějaké odborné politické diskuse za zavřenými dveřmi v Senátu?

Host (Jiří Zlatuška): Já jsem se tím svým postojem ke školnému nikde netajil. Měl jsem na toto téma několikrát debaty i se studenty. Účastnil jsem se debat, pořádaných třeba v médiích, kde studenti také participovali. Ta záležitost není v žádném případě taková, že by nějaké další finanční zátěže kdokoliv vítal. Samozřejmě když za vámi někdo přijde s tím, že se má na něco připlatit, tak si samozřejmě budeme hledat cestičku, jak se tomu vyhnout. Na druhou stranu si myslím, že všichni studenti, kteří se nad tím racionálně zamyslí, takže sami uznávají, že kdyby se takovýto poplatek platil, že by to mělo řadu výhod a tomu koneckonců odpovídají ty výzkumy veřejného mínění mezi studenty, kde většina studentů se obvykle přiklání k tomu, že zavést školné by bylo vhodné a koneckonců pro to svědčí zahraniční zkušenosti.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mluvili jsme o tom, že novela zákona o vysokých školách, zatím to s ní nevypadá moc dobře, neprošla vládou, ale bude ji ještě posuzovat Sněmovna, na druhou stranu třeba minulý týden prošlo Senátem, že soukromé vysoké školy budou moci v Česku zakládat i organizace ze zemí Evropské unie. Co to znamená, je to dobře?

Host (Jiří Zlatuška): To je v zásadě jenom technická norma, která říká, že to území, na kterém považujeme ty právnické osoby, které mohou zakládat soukromé vysoké školy, takže to není jenom teritorium České republiky, ale že je to Evropská unie. Myslím si, že je to dobře, že bychom měli brát Evropskou unii jako stát, jehož jsme občany. V rámci tohoto takovéto zrovnoprávňování subjektů je to nepochybně dobrá věc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když mluvíme o unii, napadlo mě, před písničkou jsme probírali návrh na zavedení poplatků, ne přímo školného. Jak je to v rámci Evropské unie? Kolik třeba je zemí, kde tedy vysoké školy jsou zdarma?

Host (Jiří Zlatuška): Těch zemí je velmi málo. Drtivá většina zemí v nějaké formě poplatky má. Ne všude se to nazývá školné, jako třeba v Británii. Někde jsou to administrativní poplatky, které se platí při zápisu, které se platí při zkouškách a podobně. Ta forma, kterou se to vybírá, je velmi různá. Ve většině těch případů nebo troufám si říct ve všech jsou ty hodnoty vyšší než to, co my jsme s kolegou Roubíčkem předpokládali.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nedávno se mi jedna vysokoškolská učitelka svěřila s pocitem, že naše populace blbne, a vyslovila soud, že s vyšším počtem vysokoškoláků se celková vzdělanost paradoxně sníží. Co si o tom myslíte?

Host (Jiří Zlatuška): Já si myslím, že to není pravda, že tady takovýhle dojem je spíše rezignace na tu povinnost, kterou má vysoká škola nebo její učitelé. Já si myslím, že to naše poslání je umožnit lidem dojít v tom vzdělání tak daleko, na kolik mají schopnosti. Nepochybně někteří skončí velice excelentně, budou pokračovat magisterským, doktorským studem, budou z nich vynikající vědci, odborníci. Jiní to dotáhnou k tomu bakalářskému titulu, nebudou pokračovat dál, možná k tomu bakalářskému titulu dospějí tak, že některé zkoušky složí s vypětím téměř všech sil a budou rádi, že už z té školy vypadli. Ale v každém případě nevidím žádnou automatickou spojitost mezi tím, aby ty špičky nějakým způsobem šly pryč nebo nebyly zde v souvislosti s tím, že se většímu počtu studentů dá dosáhnout na vysokoškolské vzdělání alespoň toho magisterského stupně. Teď je zrovna mezi novými knihami jedna publikace, kde součástí toho je taková reminiscence na to, jak vypadalo srovnání vědeckých týmů v bývalém Sovětském svazu a Spojených státech. V Sovětském svazu to byla většinou nějaká taková jedna vůdčí osobnost, která měla podřízený tým. A tou vůdčí osobností musel být někdo, kdo byl opravdu jaksi úplně excelentní. Toto se považovalo za jakýsi nutný požadavek toho, aby ty vědecké výsledky k něčemu spěly. Ve Spojených státech oproti tomu je to prostředí mnohem takové diversifikovanější, jsou tam menší týmy, které nedosahují takových hvězdných výšin. Když se podíváte na celkové výsledky, kterých potom ta suma dosáhne, tak vidíte, že ve skutečnosti produkuje mnohem lepší výsledky, nevybudujete z toho velké pomníky, ale celkově to přispěje k tomu, že se lidem daří podstatně lépe.

Moderátor (Vladimír Kroc): Letos je rekordně nejvyšší zájem právě o studium na vysokých školách. K čemu to přičítáte?

Host (Jiří Zlatuška): Je to samozřejmá věc, která plyne z toho, že si prostě dnešní mladí lidé uvědomují, že vzdělání je to, co jim poskytuje šance na budoucí uplatnění. Stačí se podívat na průzkumy nezaměstnanosti nebo uplatnění absolventů vysokých škol. Stačí se podívat na to, jaké mají šance lidé s vysokoškolským vzděláním uplatit se na tom větším teritoriu, například Evropské unie, při hledání pracovních příležitostí. Je pochopitelné, že se nespokojují s tím, aby po ukončení střední školy prostě zůstali s tou středoškolskou kvalifikací, která dneska i ve světě nezaručuje zvyšování životní úrovně. To zajišťuje jenom jakési takové setrvání na stavu, ale tam, kde se odehrává ten podstatný posun dopředu, to jsou ty vyšší vzdělanostní kategorie.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste vytvořil jeden z prvních českých textových editorů, kterým se ve velkých počtech exemplářů tiskly knihy, především samizdatové edice Prameny. Teď se vracím k vašemu mládí, kdy jste se začal věnovat intenzivně informatice. Uvědomoval jste si už tehdy její význam?

Host (Jiří Zlatuška): Myslím, že jsem si to uvědomoval. Tohle nebylo tak úplně mládí, to už bylo tak v 80. letech, kdy už jsem toho něco neprogramového za sebou měl a přišly osobní počítače a začaly se sem ze zahraničí vozit. A najednou jsem zjistil, že to neumí háčky, čárky a že to neumí ty knihy tisknout tak, aby vám to jednu stránku vytisklo dvacetkrát, aby se to potom dalo nějakým způsobem skládat. Ta práce samozřejmě i tehdy byla využití výpočetní techniky v naprosto netechnickém kontextu. Byl jsem velmi rád, že ty knihy, které se na tom tiskly, to byly filozofické knihy, byly to překlady skutečně vynikajících děl, které díky tomu mohly kolovat k podstatně většímu počtu čtenářů, než tomu bylo při tom manuálním přepisování přes průklepáky na psacích strojích.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pokrok v tomto směru je skoro nesledovatelný v tom smyslu, že je velmi rychlý. Troufl byste si odhadnout, jak se třeba informační technologie změní v příštích deseti letech?

Host (Jiří Zlatuška): Ten obor se ubírá samozřejmě tak rychle, že dá se předpovídat různé jednoduché trendy, plynoucí z toho, že se ta výpočetní technika velmi miniaturizuje, takže dneska můžeme běžně mluvit třeba o nálepkách na balících, které v sobě mají čip a říkají o sobě, kam ten balík putuje, kdo je adresát, kdo je odesílatel, kde zrovna je, v jaké fázi se nachází. Dále je to napojení na počítačové sítě, které je stejnou samozřejmostí, jako to, že když přijdete do nějaké místnosti, tak tam najdete zásuvku na elektřinu a můžete si do ní zasunout elektrický spotřebič. Tady tohle to prostupné prostředí s tím, že počítače budou mnohdy v místech, kde je vůbec nečekáme, to bude zřejmě určující trend toho vývoje, ale myslím si, že tak jak budou přicházet mladší generace lidí, kteří se narodili poté, co se tahle technologie začala používat, takže si toho prostě nebudou všímat stejně jako dneska si asi nevšímáme telefonu nebo radia jako nějakého převratného vynálezu. Když si vzpomenu na Postřižiny, kolem radia se shromáždí spousta lidí a říká o tom, jak tento vynález přemění svět, tak dneska pro posluchače, kteří sedí o rozhlasového přijímače a poslouchají třeba tento rozhovor, tak jim nepřijde, že mají co dočinění s technickým zázrakem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane doktore, řekněte mi, jak odpočíváte? Neužíváte si náhodou volné chvíle třeba hraním počítačových her?

Host (Jiří Zlatuška): Ne, tak to vůbec, tomu jsem nikdy nepropadl. Já jsem si nedávno pořídil koně, takže ve volných chvílích teď se snažím zvládat komunikaci s tím velkým zvířetem a zvládání toho, aby ten kůň věděl, co chci a abych se v terénu občas necítil ztracený.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme mluvili o tom, že končíte jako rektor Masarykovy univerzity v Brně, protože už vypršelo to druhé funkční období a pokračovat už nemůžete. Máte jasno v tom, jak dál?

Host (Jiří Zlatuška): Já na univerzitě budu pokračovat, budu pokračovat jako děkan fakulty informatiky. To je ta fakulta, kterou jsem zakládal. Já jsem kdysi slíbil, že tam určitě dvě volební období jako děkan zůstanu a poté jsem po prvním prchl do té rektorské funkce, takže se tam teď vracím od 1. září a nejméně to jedno funkční období tam budu pokračovat jako děkan. Je to první fakulta informatiky, která v republice vznikla. Jsou tam spousty vynikajících pedagogů i studentů a myslím si, že ten obor, tak jak jsme o něm hovořili, že mění společnost a posunuje řadu věcí do naprosto netušených končin, takže tady toto je velice vzrušující záležitost.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane doktore, my vám přejeme, aby vám vaše práce i dále dělala radost, aby vás i dál vzrušovala. Přejeme hodně sil, hodně úspěchů, pilné studenty.

Host (Jiří Zlatuška): Děkuji mnohokrát.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším hostem byl Jiří Zlatuška, pěkné léto, na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.