Pečujeme o zvířata, a tím chráníme lidi, vysvětluje šéf belgické organizace Veterináři bez hranic

Co je hlavním posláním Veterinářů bez hranic?

Pracujeme pro zdraví zvířat, ale důvodem jsou lidské životy. Pracujeme například s kočovnými pastevci, kde je veterinární péče nejslabším článkem. Jsou daleko odevšad. Ale pomáháme jim i s ostatními věcmi, třeba mikropůjčkami, hodnotovým řetězcem – se vším, co souvisí s dobytkem, protože to je naše specializace. Pomáháme pastevcům v nouzi, pokud udeří sucha nebo povodně, kterých bohužel se změnou klimatu přibývá. Není to jen veterinární péče.

Joep van Mierlo, generální ředitel belgické organizace Veterináři bez hranic|foto:Martin Srb, Český rozhlas

Jak to souvisí s lidským zdravím?

Už před čtyřiceti lety jsme začali mluvit o jednom zdraví pro všechny. Pracujeme v křehkých prostředích, pracujeme s životními potřebami, se zvířaty. Věnovali jsme se této oblasti ještě předtím, než se tomu začalo říkat společné zdraví. Covid tu potřebu zvýraznil, ale my pokračujeme na stejné vlně.

Začínáme společně s dalšími organizacemi hloubkový průzkum virů. Když se objeví ohnisko eboly, víme o něm dříve, než bychom se to dozvěděli jinými způsoby. Můžeme podkopat vrchol epidemie ještě, než přijde. Ideálně – nevím, jestli se to povede – bychom tak mohli detekovat i nové viry předtím, než způsobí pandemii.

Jak takový průzkum vypadá?

Je to participativní epidemiologie. Na začátku jenom mluvíme s lidmi. Učíme místní zemědělce, ošetřovatele zvířat a zdravotníky o epidemiologii a o tom, jak sami mohou provádět průzkumy. V této fázi ještě nepotřebujeme laboratoře.

Dalším krokem budou mobilní laboratoře. O tom diskutujeme i s odborníky z České zemědělské univerzity. Urychlilo by nám to práci, protože jinak musíme vzorky vozit do laboratoří ve městech a na výsledky čekat. To není ideální.

Čtěte také

„Pruhy jsou u nich jako otisky prstů.“ Čeští vědci už čtvrtým rokem spolupracují na záchraně ohrožených antilop

Kde všude chcete průzkum dělat?

Projekt společného zdraví běží v Demokratické republice Kongo. Věnuje se primátům v džungli, kde je podezření na nákazu ebolou.

Společně s Českou zemědělskou univerzitou bychom chtěli stejný koncept přenést do savany v Zambii. Pražští vědci už mají mobilní laboratoř, takže bychom mohli pokročit, jenže je tam úplně jiné prostředí – savana. Je tam sice delta řeky, ale přesto je to spíš suché území.

Přemýšlíme taky o vzteklině u divokých psů nebo o africkém moru prasat, který není tak známý, ale ohrožuje obživu místních lidí. Podobně jako kravský zápal plic.

Vnímáte při své práci, že se stále více nemocí přenáší ze zvířat na člověka?

Víme o covidu a netopýrech. Jak to, že virus existoval tak dlouho, a nikdy se nám nic nestalo? Je to tím, že lidé zabírají místo divoké přírodě. Jsou stále v těsnějším kontaktu – někdy tím, že zvířata jedí, jindy tím, že kácejí lesy. Zvířatům tím ubývá životní prostor, a jak utíkají, tak se dostávají do větší blízkosti dobytka nebo přímo lidí.

Potřebujeme ten životní prostor chránit. Ne tím, že tam vůbec nebudou žít lidé, ale musí to být v rovnováze. Ta je teď porušená a příroda reaguje. Ne tím, že by aktivně šířila viry, ale tím, že se viry šíří tam, kde jsou s lidmi v blízkém kontaktu.