Otcovy děti

Ptal jsem se ho, co zpívají za texty, a on že opravdu dobré, žádné povrchní chvály a ať si je přijdu poslechnout. Moc jsem nevěřil tomu, že nějaká chvalozpěvná skupinka z letničního sboru v Praze Na Maninách může zpívat dobré písničky, ale byl jsem brzy přesvědčen o opaku. Ze skupiny Otcovy děti se stala skutečně kultovní kapela širokého spektra mládežníků všech možných církví i nevěřících.

Když přeložíme do srozumitelného jazyka, co Jarda Svoboda píše o počátcích skupiny Otcovy děti, dovídáme se zhruba to, že skupinu založili a původně tvořili dva lidé. Jarda Svoboda s kytarou a Bohumil Bulíř s klarinetem, kdy se jako studenti pedagogické fakulty postavili na nenápadný odpor duchovnímu marastu konce 80. let minulého století hraním na Karlově mostě. Časem se k nim přidávali další muzikanti a Otcovy děti byly na světě.

Do rozhlasového archivu jsme si jejich první nahrávky zařadili někdy kolem roku 1991, a to díky aktivitě mého předchůdce v redakci, evangelického faráře Emanuela Vejnara, který objednal přenosový vůz a kostel ve vesničce Škvorec u Úval u Prahy. Právě tam vznikly první lepší nahrávky skupiny Otcovy děti, které si dnes představujeme. Písničku do Noemovy Archy z repertoáru Otcových dětí budeme vybírat opět za týden.

V příspěvku byly použity písničky Jména a Halelujah.