Zapojili se místní včetně dětí. Obyvatelé Markoušovic si vybudovali náves a ta hned ožila kulturou

„Před pár lety jsem se přiženil ze Vsetína, nikoho jsem tu neznal, jezdil jsem jako čerstvý otec s kočárkem a nebylo kde a ani s kým poklábosit,“ říká s nezaměnitelným valašským přízvukem Jakub Kubját, který, ač náplava, se v této sudetské obci dokonce stal už místostarostou.

První stála dřevěná zvonice

Zvonice stála jako první|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Trvalo to sedm let, než jsme to dotáhli do tohoto stavu,“ ukazuje na moderní dřevěný altán, který sice vyprojektoval architekt, ale prkna a latě přibíjeli místní včetně dětí.

Pod střechou je i podium, proti němu amfiteátr tvořený třemi kamennými stupni, nad nimi dozrávají vysázené okrasné jabloně s miniaturními plody a hranici návsi lemují vysázené keře. Jako první tu ale stála dřevěná zvonice. „Zvonit není problém, tím nikoho nevyplašíme,“ směje se jeden ze sousedů a zatahá za provaz.

Spolupráce se sousedy

„Zpočátku jsme si mysleli, že si něco vymyslíme a nějak to postavíme. Podařilo se nám získat grant 300 tisíc korun od Nadace Via a oni nám přidělili konzultantku, která nás učila, jak svolat sousedy, jak s nimi pracovat,“ říká současná vedoucí Týmu náves Karolína Dekker.

Ačkoliv to možná působí jako nadbytečná věc, pro další plánování to bylo podle markoušovického rodáka Jaroslava Kašpara klíčové. „Nás to překvapilo, protože to bylo jinak, než jsme si představovali. Ne my, ale lidi si naplánovali, jak to má vypadat.“

Ve hře byl třeba rybník, cvičební nářadí nebo nápad vrátit před školu sochu Josefa II., která ve vsi kdysi stávala. „Nadace nás naučila, že si lidi mají říct, co tady chtějí.“

Pevné jádro Týmu náves|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Každý měsíc kulturní akce

Teprve podle návrhů obyvatel začali architekti projektovat a místní lidé shánět peníze. Nakonec to celé stálo jeden a půl milionu korun včetně dětského hřiště přímo před školou.

Okrasné jabloně nad hledištěm|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Nadace nám dala peníze, ale zároveň stanovila termíny, což nás přinutilo pracovat podle plánu,“ říká Josef Dvořák, autor místní kroniky.

Karolína Dekker vzpomíná, že na první setkání v sokolovně přišla skoro polovina vesnice a na první brigádu přes padesát lidí. „Lidé si adoptovali stromy, zaplatili, sami vysázeli. Postupně samozřejmě brigádníků ubývalo, ale máme pevné jádro a k tomu se vždycky někdo přidá.“

Ve vesnici se rozjela kultura, každý měsíc tu je nějaká akce, včetně rockového festivalu Markoušovické rubání. „Už se ozvali z jedné obce, že by si chtěli udělat taky náves, tak jsme rádi, že inspirujeme,“ dodává spokojeně Karolína Dekker.