O tom, že režim 17. listopadu padne, jsme neměli tušení

13. listopad 2009
Radiofórum

Jak to, že jste v létě roku 1989 nevěděli nebo netušili, že se komunistický režim v tomto státě brzy zhroutí? Jak to, že jste si nebyli jisti ani po úprku východních Němců na Západ, který probíhal dokonce vám na očích - totiž přes Prahu? Opravdu jste si nebyli jisti ani po kulatém stolu v Polsku, ani po pádu berlínské zdi?

Na tohle se mne - jako člověka pohybujícího se tehdy v prostředí nezávislé kultury, undergroundu či disentu - vždycky nevěřícně vyptávají cizinci, studenti i vlastní děti. A já vždy odpovídám - ano, opravdu jsme si nebyli jisti, a možná bychom se dokonce vsadili, že v České republice to bude trvat ještě hodně dlouho. I po pádu berlínské zdi...

Samozřejmě že hlavní příčinou této neschopnosti předvídat a prognózovat mohla být tupost a nedůvtipnost - moje i mých známých či přátel.

Ale stejně se to pokusím racionálně a analyticky zdůvodnit. Především nám nebylo jasné, co by mohlo přivést Čechy do ulic. O tom, že by něco vřelo mezi studenty, jsme neměli ani tušení. Někteří studenti sice pilně pomáhali nezávislým aktivitám, ale většinou si dávali dobrý pozor, aby se o tom nic nevědělo. Petici Několik vět podepsali někteří herci a vědci, studenti nikoliv.

Ještě 16. listopadu by většina z nás považovala za dobrý vtip, že by se herci mohli stát lídry revoluce. Považovali jsme je za kolaboranty z majora Zemana a kašpary z televizních seriálů.

Hodně jsme se tehdy všichni zajímali o Polsko. Československo bylo zemí výrazně průmyslovou, leč nám připadalo, že bez dělnické podpory se nic nepohne. A dělnická podpora disentu rovnala se skoro nule. (Když tedy pominu ironický fakt, že dělníci byli sami disidenti, protože pracovali v kotelnách nebo maringotkách geologického průzkumu.)

Pak tu byly smíšené signály, které režim vysílal. Na jedné straně mohli v létě 1989 někteří disidenti cestovat na Západ, na druhou stranu dostal František Stárek v červenci roku 1989 za vydávání Vokna 3,5 roku takzvaně natvrdo. A politických vězňů bylo na začátku listopadu 1989 více než rok před tím.

Takže nám připadalo, že to bude trvat ještě dlouho. Polská cesta kompromisů, kulatých stolů a částečně svobodných voleb byla z dnešního pohledu vleklá a pomalá, ale zdálo se nám, že československá bude nesrovnatelně vleklejší. A mezinárodní situace nebyla jednoznačná. V červnu 1989 pobili čínští komunisté tisíce studentů. Například.

Takže 17. listopadu jsem šel ráno normálně do kotelny a odpoledne ještě přiložit. Studentská demonstrace mne nezajímala. Myslel jsem, že jde o nějakou svazáckou kašírku. Povolenou demonstrací jsem pohrdal, užíval jsem si těch nepovolených před tím.

A ono to přece a najednou vypuklo...

autor: Jan Macháček
Spustit audio