O starostech rodičů

„Nezodpovídáme vůbec za nic, nebudete se s námi soudit, ať se vašemu dítěti stane cokoli,“ dal by se zkrátit obsah dokumentu, který jsem nedávno držel v ruce a měl podepsat. Kdybych to neudělal, znemožnil bych osmiletému synovi účast na narozeninové oslavě kamaráda spojené se sportováním. Nepodepíšete-li, nemůže se vaše ratolest zúčastnit.

Můžete říct, že je to pochopitelné. Američané jsou opravdu schopní žalovat v tak nesmyslných případech, že je obezřetnost a pojistka v podobě zmíněného prohlášení na místě.

Byl jsem však přímým svědkem toho, jak se cvičitel washingtonského Sokola vyděsil k smrti, když si jedna dívka - rodilá Američanka - po pádu z nářadí stěžovala na bolest kotníku. Problém nebyl ve vážnosti zranění, byla to nakonec maličkost. Jenže byla na cvičení pozvaná poprvé kamarádkou a neměla od rodičů podepsaný papír, že se v případě zranění nebudou soudit a domáhat odškodnění. Pak se divte, že mi cvičitel doslova zešedivěl před očima. Dopadlo to dobře a nikdo nežaloval.

Přimělo mne to ale k vážnému zamyšlení, když jsme pro změnu pozvali k nám domů několik synových kamarádů na jeho narozeniny. Dohlížet na několik amerických kluků, to je jako hlídat pytel blech.

Co kdyby si někdo z nich udělal bouli? Utrpěl odřeninu nebo, nedej bůh, jiné zranění vyžadující lékařský zákrok? To by asi hrozilo, že budu platit jak mourovatý až do důchodu. Spolužáky jsme pozvali, ale přiznávám, že se mi hodně ulevilo, když si je bez úhony, s kostmi celými a kůží neporušenou zase odvedli rodiče.

V každém případě vím, že si tady v Americe nebudeme pořizovat psa. Před časem přejel jistý Jeffry Ely v Minnesotě pejska rodiny Munthových. Nejlepší přítel člověka zaplatil za nerozvážnost životem a došlo na žalobu. Žalovaným nebyl řidič, to naopak on pohnal majitele před soud, když mu odmítli zaplatit 1100 dolarů za poškození auta.

Něco takového opravdu nemám zapotřebí. Stačí starosti s dětmi.

Vít Pohanka, Český rozhlas, Washington