Už si umím říct, co chci, a vydat se vlastní cestou. Pro nové album to platí naprosto, naznačuje zpěvačka Zaz

Pokračujete ve svém evropském turné – včera Vídeň, předtím Bratislava, dnes Praha. Jde zatím všechno podle vašich představ?

Je to pořádná nálož lásky. V publiku je spousta lidí, na kterých vidíte, že jsou šťastní. A já si uvědomuju, jaké mám štěstí. Je to svým způsobem velké privilegium. A pořád mě nepřestává překvapovat, že zpívám především francouzsky a lidi jdou se mnou. Je to čistá láska. Jsem fakt spokojená.

Francouzská zpěvačka Zaz na Colours of Ostrava|foto:Profimedia

Sice během koncertu mluvíte i trochu v jazyce publika, zpíváte ale hlavně francouzsky. Je to v něčem jednodušší být před frankofonním publikem, které s vámi jede slovo od slova, nebo s lidmi, kteří vlastně až tak nerozumí, ale soustředí se třeba hlavně na rytmus?

Ono to publikum je vlastně jiné úplně každý koncert. A není to až tak vázané na jazyk, na to, jestli jsme ve Francii, ve francouzsky mluvících zemích. Je to zajímavé, protože i v rámci frankofonie se mění kulturní zvyky. Jinak se vztahujeme k tělu.

A je fakt velký rozdíl, jestli zpívám v Québecu, v Belgii nebo Švýcarsku. Vždycky to bude jiné než třeba v Marseille. A jiné zase na severu Francie, třeba v Lille. V publiku jsou velké rozdíly. Třeba i v tom, jak se vztahujeme k místu, kde žijeme, jak vnímáme komunitu lidí.

Ale k tvojí otázce – když hrajeme v zemi, kde se nemluví francouzsky, je to víc animální, pudové. Lidi poslouchají větší celky, je to přímo spojené s emocemi, s pocity, nezabývají se texty, není to tak intelektualizované. Nebo mnohem míň.

Čtěte také

Kombinace popu a jazzu? Jde o to, aby lidé neměli strach z odlišnosti. Moje příští album bude hravé, láká zpěvák Jamie Cullum

Ale zároveň na mě chodí hodně lidí, kteří francouzsky umějí nebo se učí. Ani v tom případně ale nikdy nejde tolik o texty samotné. A je pravda, že spousta věcí se dá sdělit gesty, fyzicky. Když o tom tak přemýšlím, tak asi jo. Je to v něčem snazší – právě v té pudovosti. A není to lepší nebo horší, je to jiné.

Když si vzpomenu, tak přesně tahle neskutečná jiskra tady v Česku přeskočila na festivalu Colours of Ostrava.

Poslouchala jsem vaše nové album Sains et saufs pořád dokola. Připadá mi dost inovativní, jiné než ta předchozí. A jedna věc z toho postupně začala vystupovat. Minimálně na té instrumentální linii je cítit velký vliv 70., 80. let. A ta obálková fotka, to jsou hotové devadesátky – dynamický pohyb, trochu rozmazaný. Jaký vy osobně máte vztah třeba k osmdesátkám, k devadesátkám?

Když to album vznikalo, nebyl pro mě tento odkaz minulých dekád nějak zásadní. Ale hodně inspirace jsem našla ve francouzském šansonu. Samozřejmě i proto, že jsem Francouzka. A ve spojení s úplně novými proudy vznikla podle mě hodně organická deska.  Najdeš tam spoustu věcí, vlivů, swing, pop, dokonce elektro. A v té instrumentální části experimentuju i s hlasem a samotné nástroje jsou upravené elektronicky.

Přemýšlím, jak bych svou muziku definovala. Není to snadná věc. I když tam je určitý vliv, tak bych to nepovažovala za taneční hudbu. Inspiruje mě třeba i hardcore. Poslouchám opravdu strašně širokou škálu. Důležitá je pro mě pestrost.

Neštve vás pak, že se lidi vrací jen k těm největším hitům? V Česku třeba podle mě dodnes kraluje play listům píseň Je veux. Je to taková vaše značka. A teď už je tu celkem velká hudební proměna. Jak vaše hudba zraje? Záleží na tom, co žijete, co posloucháte?

Tohle všechno hraje roli. Pak taky samozřejmě hudebníci, se kterými pracuju, skladatelé, lidi, se kterými pracujeme na aranžích, studio, ve kterém se nahrává. A samozřejmě je zásadní i moment, kdy to celé vzniká.

Za písničku Je veux jsem ráda, ale nebavilo by mě nějak ji předělávat. Tak, jak jsme ji napsali, je pro mě dokonalá. Trošičku jiné to bylo s předělávkami starých šansonů. Vzniklo album o Paříži a hlavním impulzem bylo nadšení. Lidé se na mě často obraceli s tím, ať zpívám tyto staré písničky. Řekla jsem si: no tak jo, ale trochu si to zdžezujeme. Měla jsem zároveň i tu drzost oslovit Quincyho Jonese, který se na albu podílel.

Teprve s postupem času se učím k sobě být míň tvrdá. Je potřeba mít radost a živit ji v sobě

Když se podívám na svoji další diskografii, tak album Effet miroir ovlivnil poprockový zvuk a deska Isa je naopak víc organická. Potřebovala jsem do toho dostat elektro, jazz. A řekla bych, že celkový zvuk byl o trochu syrovější.

Je prostě důležité, v jakou chvíli to celé vzniká, s kým se setkávám. A mám nový label, trochu se upravuje moje umělecká image. A v mé tvorbě se tak objevují i lidi, se kterými jsem nikdy nespolupracovala. Posunul se zvuk, změnil se obraz.

Čtěte také

Jsem hodně expresivní. Díky emocím mi rozumí i lidé, kteří francouzsky nemluví, říká zpěvačka Zaz, která znovu zavítá do Česka

A podstatné je taky to, že znám líp sama sebe. Umím si už říct, co chci. Vždycky jsem měla trochu problém si vybrat, mít poslední slovo. Bála jsem se, že když si vyberu jedno, zavřu si dveře k druhému. Ale co – když si nevyberu, nebudu nakonec dělat nic, ne? Dovolila jsem si už vydat se vlastní cestou. A pro to nové album to platí naprosto. Řekla jsem si, že jdu cestou, která mi bude dělat radost.

Možná to tak nevypadá, ale teprve s postupem času se učím být k sobě míň tvrdá. Nedávat si požadavky, ze kterých se budu hroutit. Chtěla jsem pořád dopředu a neviděla jsem, že jsem zbytečně drsná. Chtěla jsem být perfektní, jenže mi to nakonec zapadlo do sebe úplně jinak.

Je potřeba mít radost, živit ji v sobě. Na pódiu, ve studiu. Není to tak, že by na sebe člověk nebyl náročný, ale člověku to nesmí sebrat lehkost, schopnost se i bavit.

Koncert začíná za chvíli. Minule jste s Martinem mluvila o tom, že nepijete kávu, nejíte maso... A přitom z vás energie jenom srší. Čím se tohle všechno dá uživit?

Čtěte také

O vystoupení Zaz věděl jen nejužší kruh, popisují Police Symphony Orchestra natáčení Velkého finále

Mám pocit, že člověk se trochu víc naučí sám o sobě, je propojenější se životem. Přestat s kávou, s večírky, s alkoholem – to všechno člověka vrátí k sobě. Když jsi unavená, víš to. A neznamená to, že do sebe musíš rychle nalít kafe. Piju tedy čaj, abych byla upřímná, takže bez kofeinu úplně nejsem. Dřív jsem pila i maté, to mi přišlo moc fajn. Je tu pořád guarana, můžu se něčím trochu nakopnout.

Ale pro mě je teď asi největším zdrojem toho sršení, jak říkáš, sport. Chemie v těle se pohybem mění. Dostáváš endorfiny. Pak je důležitá i meditace a odpočinek. A moje vegetariánství je strašně bohaté na chutě. Vymýšlíš nové kombinace, ochutnáváš úplně jiná jídla.

Jak dlouho trvá příprava před koncertem? Na turné hudebník nemá domov. Je možné jej nahradit lidmi? A jak se Zaz staví k sociálním sítím? Poslechněte si celý rozhovor.