Dostat z lidí přiznání bylo náročné, přibližuje autorka Národní sbírky zlozvyků Kateřina Šedá

Národní sbírka zlozvyků. Od začátku to byla spíš recese a pak jste to začali brát vážně, nebo jak to bylo?

Ne, já všechno beru vážně. I přesto, že to tak nakonec nevypadá. Vzniklo to na popud neziskové organizace Společně při oslavě výročí Johanna Gregora Mendla, zakladatel dědičnosti. A i když to dneska s tím nikdo nespojuje, tak skutečně popularizace tohoto vědce a genetika byla u zrodu té knihy.

Dneska to lidi trochu pletou s mottem, které je na začátku knihy. Neznají, kdo to byl Mendel, pletou si ho s Mengelem a nechápou jak to, že Mengele, který dělal pokusy na lidech, má sochu na Mendelově náměstí. Takže si někteří myslí mylně, že to vzniklo na popud této příhody. Ale skutečně to vzniklo jako seriózní projekt na popularizaci genetika a bohužel nebo bohudík se to nakonec rozšířilo, takže si to s ním dneska nikdo nespojuje.

Dalo se to nakonec ještě uhlídat, protože v té knížce je kolik? Tisíc stránek?

Ano, ta má tisíc stran.

Jak jste uřídila ty zlozvyky, aby tam byly všechny, které jste chtěla? Aby to bylo strukturované, srozumitelné, zajímavé, čtivé – nominované na Magnesii Literu?

Bylo to nesmírně obtížné, ale to zní trapně, takže bych měla říct správně, že to bylo jednoduché. (směje se) Sám o sobě ten sběr byl náročný. Vůbec přijít na to, jakým způsobem to dělat, jakým způsobem z lidí dostat nějaký typ přiznání a jakým způsobem ty zlozvyky třídit nejenom v rámci sběru, ale potom v rámci knihy.

Spolupracovali jste třeba s nějakými experty, se sociology a podobně?

Nespolupracovala jsem s nikým, to je dlouhodobě moje metoda, že se na to snažím přijít sama. Ale když jsem tu knihu začala dělat, tak jsem si pozvala Lucii Faulerovou, spisovatelku Petru Konečnou, která dělala velkou část editorské práce, protože já bych to podle mě nikdy neroztřídila.

Zaprvé proto, že jsem to pět let sbírala a třídila podle daných kategorií, podle kterých jsme to sbírali – to znamená můj zlozvyk rodinný, národní… A když jsme to podle toho začali skládat do knihy, tak mně přišlo, že to nefunguje. Takže nakonec mě zachránilo to, že jsem se, aniž jsem chtěla, rozhodla ty zlozvyky znovu hodit na hromadu a roztřídit je s kolegyněmi do jiných kapitol jako Češi a záchod, Češi a jídlo…

Takže ta kniha je rozdělená tematicky a můžete v ní najít vlastně to téma mapované z různých pohledů jako dim zlozvyku národním atd..

Propojování funguje

Říkáte, že modelujete atmosféru mezi lidmi, tvarujete společný prostor nebo vztahy. Vy jste taková sociální síť Kateřina?

Tak to ještě nikdo neřekl. Všichni mně říkají, že to je architektura a podobně. To je zajímavé, to si půjčím možná, jo? Ale máte pravdu, dá se to tak říct.

Zároveň jsme tak trochu kolegové – v Curychu jste vytvářela komunitní internetové rádio. Jak to vypadalo?

Vyhrála jsem tehdy mezinárodní soutěž a ten projekt vlastně vznikl na popud toho konceptu. Cílem bylo seznámit starousedlíky, to znamená lidi, kteří žijí v centru Curychu, s těmi, kteří se tam přistěhují, tam kde vznikla nová čtvrť. A my jsme jako skupina umělců, která soutěžila, měli vymyslet projekt, který je propojí.

A já jsem právě přišla s tím nápadem komunitního rádia. Protože na místě byla dřív zahrádkářská kolonie, často se tam ozývala různá rádia, různé rozhlasové stanice, byla tam řada lidí z Itálie, z Řecka, spousta přistěhovalců. A zároveň mi přišlo, že by to byl dobrý formát – když ty lidi postupně zpovídáte, nejdříve starousedlíky a pak ty nové usedlíky, že to ty lidi propojí.

A dodneška si myslím, že to je úplně skvělý princip. Protože představte si, že přijdete do vesnice, kde je 300 lidí a každého z nich zpovídáte na hodinový rozhovor. Potom je úplně úlevné přijít na náměstí a o každém z nich už něco víte, s každým z nich máte nějaké téma k hovoru.

Rozumím, když se to stane ve vesnici, ale Curych není vesnice. Navíc to není město zaslíbené improvizaci.

Určitě to taky, to je pravda. Na druhou stranu je to nějaká městská část, která má uprostřed společný prostor, takže jsem předpokládala, že může k nějakému prosíťování dojít. A byla to jedna z kritik na začátku, když se ta věc soutěžila, že Švýcaři nejsou na tento typ projektu vůbec zvědaví a nebudou na něm spolupracovat, protože nechtějí s cizími lidmi vůbec mluvit. A mně se nakonec ukázalo, že chtějí s cizími lidmi mluvit, ale nic nechtějí říct. To je dost rozdílná věc.

Co bylo vlastně výsledkem toho vašeho snažení?

Výsledkem bylo to rádio, což jsou v dnešní době webové stránky, kde najdete profily desítek lidí, kteří na tom místě bydlí, roztříděné do různých kategorií od zahrádkářů přes lidi v jednotlivých bytovkách, přes školu, přes komunitní centrum. A zároveň jsme dělali setkání těch lidí, které jsem postupně zpovídala.

Takže já to slovo komunitní projekt sice nemám moc ráda, ale ono to tak skutečně funguje. Když jdete na ten web anebo jdete na to setkání, které probíhalo, ale ještě bude probíhat, ten projekt úplně neskončil – my teď děláme mapování po roce, co takový projekt může způsobit –, tak skutečně by mělo dojít k nějakému provázání vztahů na tom místě.

Co Kateřinu Šedou přivedlo k nápadu vytvořit v Kutné Hoře cestovní kancelář Šťastní a veselí? Jaké to je pro ženu a matku vést trochu cirkusový způsob života? A jaký projekt ji spojuje s bývalou továrnou na punčocháče Elite ve Varnsdorfu? Poslechněte si celý rozhovor.