Tančící dům slaví 30 let. „Hollywoodský kýč, zaznívalo tehdy od odborné veřejnosti,“ vzpomíná architekt David Tichý

Čím to je, že Tančící dům dokáže zaujmout i po 30 letech?

Protože je povedený. Je to dané tím, že tomu byla věnovaná péče, měli jsme tehdy možnost přivítat jednu z největších superstar světové architektury. To pomohlo marketingu, projekt byl neskutečně komunikovaný, ani dnes projekty nejsou takhle komunikované. Tehdejší investor, což byla holandská společnost Nationale-Nederlanden, si tady chtěla postavit sídlo, pravidelně pořádali debaty, výstavy, tiskové konference.

V čem byla škola Vlada Miluniće, tedy spoluautora Tančícího domu, unikátní?

Čtěte také

iROZHLAS

Tančící dům už stojí 30 let. Na oslavu výročí se v podzemí budovy otevře výstava

Vlado pocházel z Chorvatska, vystudoval architekturu, zůstal tady a založil rodinu, ale vždy byl solitérním a svérázným architektem, což bylo v 70. a 80. letech skvělé, spolu s Janem Linkem vytvořili unikátní dvojici, která z rigidního typizovaného systému panelů jako jediná dokázala vytvořit něco jiného než běžný panelák. Dařilo se jim vytvářet naprosto fascinující domovy pro seniory, které mají dodnes svoji kvalitu.

Vlado Milunić si to přenesl do 90. let a v podstatě nikoho k sobě moc nepustil, na nikoho nenavazoval a nedalo se na něj ani navázat. Ale byla legrace s ním diskutovat, byl fascinující demokrat.

Jak moc se Tančící dům dá přirovnat ke slovu panelák?

Konstrukce Tančícího domu byl železobetonový monolit. Systém před rokem 89 byl založen na používání panelů, monolity se používaly výjimečně. Ale vnější plášť je složen myslím ze 100 panelů, kde každý panel je jiný, modeloval se zvlášť, je to prostorová struktura. A je v tom nadsázka, dobové překlenutí si v sobě vzalo schopnost lidí umět vyrobit každý panel jiný a osadit to. Měli jsme na to stavební infrastrukturu, lidi, kteří to dokázali vyrobit a navrhnout. I to přispělo k tomu, že Tančící dům takhle vznikl.

Ghery a Milunić si neskutečně lidsky sedli. Celou dobu to táhli jako tandem.

Jak vypadala spolupráce Vlada Miluniće a Franka Gehryho?

Začalo to tím, že Vlado Milunić v roce 1990 projektoval dům sám za sebe. Tenkrát s ním Nationale-Nederlanden byla v kontaktu i z toho důvodu, že je zastupoval Paul Koch, který se znal s Vladem Milunićem. Ale sdělili mu, že potřebují pro svoji stavbu superstar, aby byli vidět. Nesl to statečně, viděl v tom i příležitost. Nabízeli mu nejdřív Jeana Nouvela, který tady potom postavil s Nationale-Nederlanden například Anděl.

První návrh Tančícího domu (Vlado Milunič, rok 1990)|foto:archiv galerie Tančící dům

Ale Vladovi ta architektura příliš nekonvenovala, ani Jean Nouvel se na to moc netvářil. Nakonec Vlado spolu s Paulem Kochem jeli do Švýcarska na nějaké setkáni, potkali se tam s Frankem Gehrym a neskutečně si lidsky sedli, měli podobné osudy. Celou dobu to táhli jako tandem, média to přisuzují Frankovi Gehrymu, ale on vždycky říkal, že to je s Vladem.

Projekt skutečně dávali dohromady spolu, diskutovali ho spolu. Každý měl svůj tým, který chvilku pracoval samostatně. A pravda je, že dobrušování probíhalo víc v ateliéru Franka Gehryho, ale vždycky v diskuzi s Vladem Milunićem.

Vlado Milunić to vnímal jako místo společného setkávání. Jak moc to mělo být komunitní místo?

Jeho představa byla, že hodně, chyběla kulturní složka ve společnosti, chtěli tomu pomoci. Vlado skicoval, jak má vypadat rozložení kanceláří, chodby, snažil se to tvarově svázat s tím, co vidíme venku. Ale najednou narazil na limitu ekonomiky domu, kdy si společnost hlídala poměr, dívala se na to racionálně. Najednou začali Vladovi chodbičky zužovat, zkracovat, a on to nebyl schopen překousnout.

Mysleli jsme tehdy, že sněním dokážeme změnit svět, ale jedna ze složek udržitelného rozvoje je i ten ekonomický, takže to musí dávat ekonomický smysl, jinak věci nemůžou moc fungovat. A to se nakonec prosadilo, půdorys musel reagovat na ekonomii, aby se to společnosti tenkrát vyplatilo postavit.

Kontroverzní projekt

Doteď jsem ve spojením s Tančícím domem používal přívlastek kontroverzní. Ale poznamenal jste, že shoda laické veřejnosti byla přes 60 procent…

Čtěte také

Architekt Josip Plečnik a Praha. Jeho působení se neobešlo bez útoků nacionalistů

Skutečně kontroverze projekt vyvolával hlavně u odborné veřejnosti. Počátkem 90. let jsme jako společnost měli potřebu najít nový základ vnímání architektury, co se stane vzorem. A jako společnost jsme se začali oprávněně dívat k 30. letům, kdy československý funkcionalismus byl fenomén. A najednou přišel někdo, kdo sem mohl implementovat „hollywoodský kýč“, jak tehdy zaznívalo.

Druhá věc byla regulace. Dům porušil regulaci místa, což by neměl, to souviselo jak s ekonomikou, tak s tvarováním nároží a možností vytvořit něco výjimečného. Takže se skloubily různé pohledy na věc, které potom vyústily v něco, co se povedlo.

Jeden aspekt je nevídaný, stavba trvala čtyři roky…

Je to neuvěřitelné, je to nasazením, doba to umožnila. I když byl projekt neuvěřitelně komunikován, tak dnes se veřejnost zapojuje do projektů ne vždy v pozitivním slova smyslu, lidé jsou nedůvěřiví. Ale investor tím, jak to nastavil v lidské rovině, tak se povedlo najít i dodavatele. Byl to mezinárodní projekt, kdy v tom všichni našli svoji pozici. Dva roky projektovat a dva roky stavět, to je dnes v podstatě nemožné.

V čem je podle Davida Tichého moderní architektura pro město důležitá? Poslechněte si celý rozhovor.