Kreativita schovaná v papíru. Vystřihovánky Kurta Völtzkeho učí trpělivosti i jemné motorice

Štětec v ruce, vodové barvy zvýrazňují vlasy malé dívky, která se usmívá. Kurt Völtzke sedí ve svém ateliéru na okraji Chemnitzu, soustředěný, nakloněný nad pracovní stůl.

„V dětství jsem hodně kreslil a maloval, už jako malé dítě. Bylo to pro mě víc než jen koníček,“ vzpomíná na dobu, kdy objevil kouzlo barev.

Výtvarník Kurt Völtzke ve svém ateliéru|foto:Petr Polák

Zrod vystřihovánek

Talent prý zdědil po dědečkovi, který se o něj do šesti let staral. Kurt Völtzke se otáčí a ukazuje na papírová indiánská týpí a totemy rozložené na stole.

„To byla vlastně první věc, kterou jsem vytvořil. Klíčovou postavou byl tady tenhle malý chlapík," říká a bere do ruky malou figurku Indiána, pro kterou kdysi namaloval první vystřihovací kulisy.

„A tak vznikly skládací vystřihovánky, které se pak dál vyvíjely. Přišly pohádky – Jeníček a Mařenka nebo Brémští městští muzikanti.“

Z generace na generaci

Kurt Völtzke vystudoval výtvarnictví a grafický design. Od 70. let působil v tehdejším Karl-Marx-Stadtu jako designér na volné noze. Největší ohlas mu přinesly právě dětské vystřihovánky. Děti, které s jeho kresbami vyrostly, dneska předávají tento zážitek svým dětem.

„Mám jeden příklad z veletrhu v Drážďanech. Přišla tam žena se dvěma syny, osmiletým a dvanáctiletým. Zářila u skládací vystřihovánky Indiána. Říkám jí, že to asi zná. Odpověděla, že ano – že ho má stále v obýváku.“

Čtěte také

Točily se tu kultovní trháky. Teď ale starobylé centrum saského Görlitzu filmaře netáhne

Vystřihovánky ale podle Kurta Völtzkeho nejsou jenom na hraní. „Děti při tom musí opravdu pracovat – vystřihovat s trpělivostí a láskou. Zpravidla to ještě nezvládnou, ale existuje časové okno mezi čtvrtým a osmým rokem věku, kdy je třeba děti naučit jemné motorice. A pokud to prošvihnete, budou mít později obě ruce levé.“

Labe jako životní linie

Život Kurta Völtzkeho je úzce spojený s Labem. Jako kluk vyrůstal ve Wittenbergu na jeho březích, narodil se ale tři sta kilometrů proti proudu – V Liběchově u Mělníka, kam se po letech vypravil. „Zajímám se o dějiny i o své předky. Moje matka mi o nich hodně vyprávěla.“

Jeho rodný dům stále stojí – je to ruina, která se ale opravuje. Když mu byly tři měsíce, byl spolu s matkou a dalšími Němci deportován do sovětské zóny, pozdější NDR.

„Narodil jsem se tady na Labi, v Liběchově, a byl jsem pokřtěn v tomto kostele. Je možné, že mě pokřtili labskou vodou,“ usmívá se.

Labe má podle něj v sobě něco magického, co přitahuje, inspiruje a uklidňuje. A co je linkou jeho života.