Dá se ještě věřit fotografii? Česká výstava v Paříži zkoumá realitu v době AI

Kurátorkou výstavy je Johana Rittmeyerová. První část expozice připomíná tvorbu dvou českých klasiků – Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho. Oba pracovali se světlem, mlhou i kompozicí tak, že dokázali výrazně ovlivnit vnímání reality.

„Ukazujeme různé způsoby manipulace, které můžou probíhat buď například v kameře prostřednictvím dvojité expozice, v postprodukci nebo v koncepci. U těchto fotografií Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho mluvíme o koncepční podobě. Hrají si se stíny, světlem, kompozicí, mlhou a měkkostí světla.“

Co je vlastně pravda?

V další části výstavy se ale už dostáváme do současnosti – k umělé inteligenci a otázce, nakolik jí můžeme věřit.

Po Paříži zavítá výstava i do Čech nebo USA|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

V Janáčkově sále se prolíná několik forem umění. Na jednom prostoru je tu hudba i vizuální umění. A jde vlastně o střet – otázku, jestli můžeme věřit tomu, co slyšíme a co vidíme.

Téma důvěry v obraz se prolíná celou expozicí. A podle organizátorů je dnes aktuálnější než kdy dřív. „To hlavní téma výstavy je, že fotografie ukazuje nějakou skutečnost – a otázka je, jestli tomu tak vždy bylo a jestli jsme jí vůbec někdy mohli věřit,“ říká Johana Rittmeyerová.

Proces umělé inteligence

Součástí instalace jsou i interaktivní tablety, které pomocí algoritmů proměňují tvář návštěvníka do abstraktní podoby.

„Je to vlastně mřížka fotografií, která jde zleva doprava. Na začátku vidíme konkrétní lidské obličeje, které se postupně rozkládají až do abstraktní roviny,“ vysvětluje jedna z autorek instalace.

A právě tenhle „rozpad obrazu“ vzniká pomocí umělé inteligence. „Když se snaží vytvořit lidský obličej, umělá inteligence ho vlastně postupně skládá. A my jsme ten proces zachytili v jednotlivých fázích,“ dodává Rittmeyerová.

Kurátorka výstavy Johana Rittmeyerová|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

Zpátky k emocím a tělu

Autorky výstavy ale zároveň přiznávají, že práce s AI otevírá i otázky do budoucna – hlavně tu, kde končí realita a začíná její simulace.

Barbora Trnková – umělkyně pracující s AI|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

„Je to nesmírně těžké. A myslím, že nás to vede zpátky k emocím a k tělu, protože vidíme, jak snadno jsme ovlivnitelní,“ říká tvůrkyně Barbora Trnková.

Podle odborníků je dnes klíčové především rozlišovat mezi typy fotografií a jejich účelem. „Pokud jde o reportážní nebo dokumentární fotografii, tam by nás mělo znepokojovat, pokud by přestala být pravdivá nebo objektivní,“ uzavírá ředitelka Českého centra v Paříži Radka Ondráčková.

Výstava Pixely a poetika se po Paříži přesune do dalších měst, mimo jiné do Bělehradu a New Yorku. V budoucnu by se měla představit i v Česku.