Parní lokomotivy zmizely z Krušnohoří s pádem komunismu. V Sasku jezdí znovu díky nadšení dobrovolníků

V saských Krušných horách se úzkokolejky začaly budovat už na konci 19. století. Jen zlomek z nich se ale zachoval – i díky nadšencům, jakým je třeba Gerald Seiffert.

Jednatel Přísečnického železničního spolku Gerald Seiffert|foto:Pavel Polák

„Přísečnická dráha existovala až do začátku 80. let. Poslední vlaky tu jezdily v roce 1986 a pak se poměrně rychle začalo s rozebíráním celé trati,“ vzpomíná jednatel Přísečnického železničního spolku.

Východní Německo už parní lokomotivy nepotřebovalo. Na turistické vláčky se nemyslelo – a už vůbec ne na zachování dlouhé železniční tradice. Koleje se vytrhaly, pražce zmizely. Jakmile se ale komunistické Německo rozpadlo, chopili se zrušené úzkokolejné tratě lidé, kterým na ní záleželo.

Záchrana parní úzkokolejky

„Na přelomu let 1989 a 1990 se tady v bývalé NDR sešlo hodně železničních nadšenců, kteří začali doslova hrabat v hlíně. Na jiných zrušených tratích zachraňovali kolejnice a další materiál, aby je sem mohli přivézt a znovu odborně položit,“ vypráví Gerald Seiffert.

Čtěte také

Odházet tuny uhlí pod kotel parní lokomotivy je stále možné. Za velké peníze vám to dovolí v polském Wolsztyne

Metr po metru prodlužovali dráhu, která měla z Krušnohoří zmizet nadobro. Na obnovu trati si členové Přísečnického železničního spolku často vybírali celou svou roční dovolenou. A když bylo třeba zaplatit bagr nebo objednat štěrk pod koleje, sahali do svých rodinných úspor.

Na začátky vzpomíná i dnešní předseda spolku Mario Böhme. „Dnes je to spolek, který má téměř 700 členů a který provozuje muzejní železnici po celý rok – nejen v létě, ale i v zimě. Ročně vypravíme zhruba sto jízd a vlakem se sveze více než 35 000 cestujících,“ říká pyšně.

Přísečnická dráha měla z Krušnohoří zmizet nadobro|foto:Pavel Polák

Dráha, která měla zmizet

Takový vývoj si přitom na počátku uměl představit málokdo. Trať, po které dnes parní lokomotivy jezdí, měří osm kilometrů. Její zprovoznění trvalo deset let a zahrnovalo i opravy a výstavbu několika malých nádraží. Plány na prodloužení trati existují a spolek na nich už pracuje.

Na obnovu trati si členové Přísečnického železničního spolku často vybírali celou svou roční dovolenou|foto:Pavel Polák

„Přísečnickou dráhu jsme neobnovili ze dne na den. Potřebovalo to svůj čas. Člověk se ale nikdy nesmí vzdát a musí si hledat spolupracovníky a podporovatele – pak se to může podařit,“ říká Gerald Seiffert.

A má pravdu. Když se na tento vláček díváte z kopců a sledujete, jak se podél potoka vine údolím, působí to, jako by sem patřil odjakživa. Jenže když je něco „odjakživa“, nutně to neznamená, že to musí být „napořád“. Členové přísečnického spolku to moc dobře vědí.