Aleš Valenta: První salto? Na to se nezapomíná. Stál jsem na kývajícím se můstku a trenér řekl: „Jeď a skoč!“

Býváte při zimních olympiádách melancholický?

Vůbec ne. Nekoukám na to, abych si připomínal svůj skok. Jsem muž přítomnosti a budoucnosti. Časy v Salt Lake City ale byly skvělé.

Čtěte také

Olympijský vítěz Aleš Valenta zná recept na úspěch. Ve sportu i v životě

Dohromady jsem zažil tři olympiády – Nagano, Salt Lake City a Turino. Nagano bylo jedinečné. Olympijská vesnice dokonale splňovala to, co na olympiádě máte zažít – potkávání se s jinými sportovci, mít možnost vidět jiné sporty a disciplíny. To vše se v Naganu naplnilo. V Salt Lake City už bylo času míň, ale pořád to bylo fajn. A nejhorší bylo v tomto směru Turino, kde jsme byli rozesetí po celé severní části Itálie.

Jak to, že ani po 24 letech od Salt Lake City nepřišel žádný další Valenta nebo Valentová?

Je to příliš složitá disciplína na to, aby bylo jednoduché někoho rychle vychovat. Je pravda, že v době, kdy jsem vyhrál, na to nebylo freestylové lyžování vůbec připravené. Zájem byl veliký, ale chyběli trenéři, kluby, takže se to nepodařilo úplně podchytit.

Možná se ale blýská na lepší časy. V Itálii máte svoji svěřenkyni Adélu Měrkovou a bude tam taky Nikolas Novák, kterému pomáháte k úspěchu...

Přesně tak, my jsme Nikolase tak říkajíc nakoupili. Původně byl v americké reprezentaci, ale kvůli zranění se do ní už nedostal. Jeho rodiče, kteří jsou Češi a emigrovali, nás oslovili s otázkou, zda by Nik mohl reprezentovat Česko. Skáče nejvyšší obtížnost, takže jsme ho samozřejmě přijali a podporujeme ho – finančně i organizačně. Jeho tatínek je jeho trenérem, takže péče o něj je kompletní. Adéla je naopak z naší líhně a drží rekordy.

Čtěte také

Když jedu první, tak šlapu na maximum, protože si vybírám závodní lajnu podle sebe, pochvaluje si Adamczyková

Neučíte Nikolase českou hymnu, kdyby náhodou?

Bylo by to hezké, ale jeho ambice nejsou úplně na první desítku. Skáče to, co skáče, a ti nejlepší na světě zvládají ještě těžší skoky.

Na co se zaměří váš zkušený zrak, když někdo skáče na trampolíně?

Musí mít přehled a kontrolu nad svým tělem. Nepotřebuji vidět u sportovce, že dělá dvojná salta nebo nějaké bláznivé věci. Musím vidět, že to má pod kontrolou, a v té chvíli se s ním dá pracovat. Ti, které teď máme v juniorských reprezentacích, jsou všichni bývalými gymnasty, kteří přicházejí s tím, že kontrolu nad svým tělem mají.

Proč zrovna gymnastika?

Je to univerzální a mnohostranný sport, který správně nastaví tělo a později se hodí pro cokoliv. Gymnastika, stejně jako atletika, dává dětem nejvíc, co se týká obratnosti, vytrvalosti a celkové kondice. Kotouly, přemety, cokoliv přes hlavu – gymnastika vás naučí vše. Pro mě je to základ všech sportů. Samozřejmě pokud člověk dosáhne vysoké úrovně, tělo se trochu degeneruje, silné svaly mohou brzdit růst, takže už nemůže být třeba vysokým basketbalistou. Ale v začátcích je gymnastika naprosto nezastupitelná.

Jak se rodák ze Šumperka stal hvězdou akrobatického lyžování?

Pro mě to bylo zpočátku relativně jednoduché, protože oddíl akrobatického lyžování v Šumperku byl velmi silný – a je tam dodnes. Měli jsme letní areál, kde jsme skákali do vody, takže jsem si rovnou mohl vyzkoušet, jaké to je lítat s lyžemi.

Čtěte také

Pohled na český skok na lyžích je smutný. Jen oprava můstku vše ale nezachrání, myslí si Ploc

Dál už to bylo složitější. Odjel jsem na závody do Vídně a měl jsem štěstí, že jsem potkal ty správné lidi ve správný čas. I když jsem nevyhrál, nabídli mi, že tam mohu trénovat zadarmo. Přestěhoval jsem se do Bratislavy, na kole dojížděl do Vídně, trénoval, dělal kamelota, pěstoval růže. Celý proces byl trnitý, ale obohacující pro můj osobní růst.

Když jsem začal být lepší, mohl jsem se přestěhovat do Vídně a později do Švýcarska. Letní tréninky jsou alfa a omega našeho sportu. Člověk postupně roste a roste, až se stane tím, čím je dnes.

Když už jsme u těch vzpomínek, máte navždy v paměti vaše první salto?

Silnější než první salto bylo první rozjetí. Stál jsem v Šumperku na můstku z lešení, který se kýval ze strany na stranu asi o 50 cm. Jako gymnasta jsem se ptal trenéra: „Láďo, co mám dělat?“ A on jen: „No, jeď a skoč.“ Já: „A co přesně mám skočit?“

Rozjel jsem se po kartáčích do vody a přežil – byl to silný zážitek. První salto je nezapomenutelné, protože otočení přes hlavu prostě nejde vymazat z paměti. Navíc za nás se začínalo dopředným saltem, protože tělo je přirozeně nastavené dopředu – všechno od kloubů po rozsahy je víc směrem dopředu než dozadu. Takže i když vás můstek obrátí, jdete logicky dopředu.

První salto bylo do vody, a pak přišlo první na sněhu. Trenéři v té době nebyli úplně na výši, takže mi nikdo pořádně neukázal, kam dát ruce při dopadu. Když jsem se po víkendu vrátil domů, měl jsem na obou rukách sádru – natáhl jsem si zápěstí tím, jak jsem si neustále dával ruce dozadu.

Jak se rodilo proslulé trojné salto s pěti vruty? A jak se akrobatické lyžování proměnilo za dvacet let? Poslechněte si celý rozhovor.