Válka je ve všem, co jsem od února 2022 namaloval, říká ukrajinský umělec Matvij Vasjberg ke své výstavě Hledání ztraceného smyslu

22 fotografií

Výstava nazvaná Hledání ztraceného smyslu je k vidění na velmi zvláštním místě.

„Tohle bylo kdysi Leninovo muzeum, ale my jsme nad ním zvítězili. Kdyby mi někdo řekl, že budu své práce vystavovat v Leninově muzeu, velice bych se podivil. Tím spíš, že je postavili na Vladimírské hůrce, což bylo samo o sobě zločinem,“ říká Matvij Vajsberg.

Betonový kolos ve stylu socialistického modernismu totiž stojí na úpatí posvátného kyjevského kopce, který korunuje Michajlovský klášter. Vnitřní kruhový prostor – něco mezi muzeem a mauzoleem – se ale ukázal jako ideální místo pro plátna a témata Matvije Vajsberga, která jsou spíš potemnělá a už vůbec ne radostná.

Vnitřní kruhový prostor někdejšího Leninova muzea se ukázal jako ideální místo pro potemnělá plátna a témata Matvije Vajsberga|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Stín Babího Jaru

„Musel jsem se od sebe oddělit, podívat se na sebe z odstupu a v tomto prostoru to udělali velmi dobře. V určitém smyslu jsem produktem své doby, včetně holokaustu. Pokud by moje předky neevakuovali do Samarkandu a Ufy, dnes bychom spolu určitě nemluvili, protože by skončili v Babím Jaru,“ zmiňuje umělec tragicky známé místo nedaleko Kyjeva, kde němečtí nacisti zvěrsky zavraždili desetitisíce Židů a jejich ostatky zahrabali v hromadných hrobech.

Právě Matvij Vajsberg je autorem hlavního pomníku obětem v Babím Jaru. Proto také část výstavy provází stejnojmenná první symfonie Dmytra Klebanova z roku 1945.

„Dědové padli za druhé světové války, babiččin prach leží v Babím Jaru, prababička a prastrýc zahynuli v Berdyčevském ghettu. Toto téma se proto prolíná celou mojí tvorbou, i když rozhodně není jediné,“ vypráví. „Jak se ale ukázalo, tak když vedle sebe pověsím své práce na různá témata, mají něco společného – nejspíš mne a mé vidění světa.“

Matvij Vajsberg, jižní témata (Oděsa)|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Válka vstupuje do všeho

Výstavu Hledání ztraceného smyslu zahájil chór ukrajinských ozbrojených sil s pěvci v polních uniformách. V mramorovém amfiteátru zazněla židovská modlitba na pozadí lidských stínů promítaných na zeď a monumentálního cyklu obrazů Sedm dní, představujícího stvoření světa a jeho světlou i odvrácenou stranu.

Část rodiny Matvije Vajsberga zahynula za 2. světové války, část v koncentračních táborech a babička v Babím Jaru|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

„Paralely se nabízejí samy. Když jsem uslyšel větu ‚konečné řešení ukrajinské otázkyʻ vyřčenou člověkem, jehož jméno nechci vyslovit, abych si neušpinil ústa, připomnělo mi to wagnerovský termín ‚konečné řešení židovské otázkyʻ, kterého se potom chopili nacisté,“ poznamenává Matvij Vajsberg.

„Věděl jsem, že válka bude genocidní – jako Žid a Ukrajinec jsem to pochopil okamžitě. Vše, co jsem namaloval po 24. únoru 2022, je o válce – i když třeba maluji vrabčátko.“

„Bandera není můj hrdina“

Při hledání ztraceného smyslu našel Matvij Vajsberg i pro mnohé překvapivou židovsko-ukrajinskou identitu.

„Ukrajince obviňují z krajního antisemitismu. V tom je určitá část pravdy, ale s tím s musíme poradit my sami. Celkově vzato ale pro mne bylo zásadní dát najevo, na které straně stojím. Byl to důležitý krok. Moje ukrajinská identita je pro mě důležitá. Bandera přitom stoprocentně není můj hrdina,“ zdůrazňuje umělec.

Autoportrét Matvije Vajsberga na jeho průřezové kyjevské výstavě Hledání ztraceného smyslu|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Výtvarný a literární kritik Andrij Mokrousov považuje za mimořádně zdařilé propojení tohoto prostoru a všech zraňujících témat.

„Uspořádat výstavu v Leninově muzeu a položit kamínek na Banderův hrob v Německu, jak to Matvij udělal, to je tatáž akce převzetí a osvojení si něčeho cizího, ba dokonce nepřátelského, aby to sloužilo dobru. Je to takové přetvoření a překonání,“ oceňuje.

A proto je pro Matvije Vajsberga důležitější hledání ztraceného smyslu než pátrání po ztraceném čase.