Horory jsou v nás zakořeněné. Jsou i způsobem komunikace o tabuizovaných věcech, jako je skrývaná sexualita či smrt, naznačuje expert

Začněme u literatury, protože tam to vlastně všechno začalo. Film ještě nebyl. Chtěla jsem původně říct, že nemám žádné vzdělání, jenom jsem četla Edgara Allana Poea, znám Frankensteina, Drákulu a samozřejmě znám i Stevensonova Dr. Jekylla a Mr. Hydea. A Svatební košili. Takže mám dobrý základ v literatuře. (směje se) Jsou to všechno horory, o kterých jsem mluvila?

Je to diskutabilní. Můžou to být pohádky, můžou to být nějaké alegorie, satiry. Jsou to zprávy o aktuálním dění tehdy, o tom, o čem se nemohlo mluvit veřejně. Je to způsob, jak komunikovat o tabuizovaných věcech, jako je třeba skrývaná sexualita atd. Od toho vlastně horory jsou, umožňují nám komunikovat o něčem, o čem se ani nechceme tolik bavit, ale přitahuje nás to. Chceme to rozklíčovat.

Čtěte také

Kvítí u Nosferata je podivné záměrně. Dekoratér zabydluje skořápku filmu, líčí adeptka na Oscara

Zmínila jsem nějaká díla. Dají se považovat za zlatý fond hororové literatury?

Rozhodně ano. Zmínila jste Poea. O čem je samozřejmě současný Tim Burton a seriál Wednesday, když ne hlavně o poctě Edgaru Allanu Poeovi? Nevermore – kdo by neznal toto jediné klíčové slovo, které je nejslavnější básní. Pochází z legendárního Havrana. Samozřejmě Erben, Svatební košile, ale i celá Kytice, to je nádherná smrtící tematika o tom, že umírá maminka, děti si musí ve světě poradit. Je to o těch pohádkách, které jsou ikonické.

Literaturu ještě zvládnu, protože tam si mohu vytvořit vlastní obrazy. A moje obrazy nejsou tak strašidelné. Pořád i ty hrůzy umí mít lidskou tvář. Jenomže film je na mě příliš explicitní.

To je jen nezvyk.

Mám se začít pozvolna otužovat?

Určitě. (smějí se)

Čím mám začít? Co mám sledovat?

Spíš bych začal z té historie, jsem trošku taky historik. Nádherné klasické německé němé filmy, jako je Kabinet doktora Caligariho nebo teď opět protřásaný Upír Nosferatu. Doktor Mabuse, což je super zločinec, který pracuje s hypnózou. A v té německé kultuře se ukázalo, jak hluboce to je zakořeněno, ty pudové záležitosti. A koneckonců, když jsme v Praze, tak to je přímo epicentrum hororu, hrůzy, toho echt světoznámého, ať je to třeba motiv Golema, Fausta...

Vy taky sbíráte literaturu – dalo by se říct kolportážní romány? Nebo takové ty texty, které se týkají tohoto vašeho oblíbeného tématu?

Ano. To byly vlastně první seriály ještě předtím, než vynalezli televizi nebo rozhlas. Už tehdy byla potřeba vyprávět si příběhy na pokračování. A v podstatě to souvisí s rozvojem tisku a s rozvojem žurnalistiky. Protože většina románů, ať to byl třeba Dostojevský, Zločin a trest, nebo Alexander Dumas atd., to všechno vycházelo na pokračování. A eventuálně v sešitech, v těch kolportážních formátech.

Čtěte také

Pohádky sledují vývoj společnosti. Od chvíle, co se dostaly do masových médií, nesmějí nikoho urazit, vysvětluje folklorista

A v těch kolportážních románech vycházely horory? A vycházely dobré horory?

Samozřejmě je otázka, co horor tehdy znamenal dejme tomu v 19. století, kdy se objevil fenomén kolportáže. A je fakt, že tehdy lidé byli daleko otrlejší, zvláště třeba děti. A smrt byla daleko hmatatelnější, byla každodenní zkušeností. Nebylo tolik rozvinuté spalování mrtvol. Takže Rudolf Hrušínský by ostrouhal. (směje se)

Ale tehdy to bylo trošku jinačí a byla větší škála, pestrobarevnější obraznost, metaforičnost. Horor se prolínal s dobrodružstvím, s loupežníky, pytláky, s duchy... A samozřejmě intriky – to, že zlo je nejhorší v samotném člověku. A teprve pak že jsou nějaké ty bytosti, duchové, pohádkové.

Jaký je váš nejoblíbenější příběh z 19. století?

Mám rád třeba příběhy, které u nás vydával v Praze jistý Karel Trachta. A někdy se ani nevědělo, kdo je napsal, autoři zůstávali v anonymitě. Dokonce i třeba Karel May byl v anonymitě. Jeho slavný román Lesní Růženka je dneska nejdražší mayovka. A všichni víme, že Karel May a třeba Jules Verne se dodneška čtou.

Vyšel z nich i Jaroslav Foglar, autor Rychlých šípů – jeho Stínadla atd. jsou pocty krvavému románu. Stejně jako třeba Vítězslav Nezval napsal Valerii a týden divů, jeden z našich klenotů. To je nádherný horor.

Je možné definovat žánr hororu? Co je nejcennější na Timu Burtonovi? A patří do hororu? Jak žila mystika ve Slezsku? A kdo jsou čeští mistři animovaného hororu? Poslechněte si celý rozhovor.