Neprosí o pomoc a žijí hrdý život s přírodou. Pavel Maurer vzdává hold farmářům

Vážím si farmářů a producentů. Čím víc o jejich práci vím, tím víc ve mně roste pokora vůči vypěstované bramboře nebo smaženému řízku. Nezlobte se na mne, že jsem trochu patetický, ale já si prostě nemůžu pomoct, a dám vám hned několik příkladů proč.

Čtěte také

Biopotraviny chrání nás i naše okolí, zamýšlí se Pavel Maurer

V tomto týdnu totiž byly oficiálně vyhlášeny výsledky 18. ročníku soutěže Česká biopotravina. Dnes ani nechci vyjmenovávat, kdo vyhrál, to si v případě zájmu můžete vyhledat na internetu. Mne daleko více zajímají osudy lidí, které čtu v přihlašovacím formuláři. Dojímají mne.

Víme ještě, co znamená pracovat do úmoru?

Třeba jedna farmářka ze severu Čech píše: „Na naší farmě pracuje celá rodina. Vstáváme v pět ráno a chodíme spát, jak se lidově říká, se slepicemi. Stejně jsme tak unavení, že ani nemáme sílu ponocovat. Těší nás, že pole jsou v pořádku a že dobytek vypadá zdravě.“

Jak jednoduché je tohle sdělení, a jak přesné. Pamatuji si, že když jsem pracoval na zahradě své moravské babičky, nejvíce jsem se těšil, až padnu unavený večer do postele. A ráno začínalo s rozbřeskem slunce – domácí zvířata přeci nečekají, chtějí každodenní servis.

Buvolí mléko a jogurt

Když buvolí kráva kopne, stojí to za to|foto: Zoo Ostrava, Pavel Vlček

A tak vám odrecituji další dopis z přihlášky farmy, která získala shodou okolností nejlepší ocenění. Tihle odvážlivci totiž začali jako první v naší zemi chovat buvoly. Mohli jsme s porotou tudíž ochutnat buvolí mléko, buvolí sýr i buvolí jogurt.

Paní farmářka píše, že jsou ještě začátečníci, a když dojí buvolí krávu, je to mnohem těžší, než podojit krávu normální. Že buvolka, když kopne, tak to tedy stojí za to. A že také občas buvolice rády zadržují mléko. Asi mají špatnou náladu, ale farmáře to všechno baví a jsou šťastní.

Farma jako poslání

Já tyhle osudy miluji, není v nich vlastně žádný záměr, žádná prosba ani stýskání. Farmáři a zemědělci se prostě jen skromně dělí o své zážitky, štěstí, lásku, o smutky. Nikdy neprosí o pomoc, oni si totiž svůj osud vybrali. A žijí hrdý život s přírodou, polem, zvířaty, půdou, počasím a klimatickými vrtochy.

Někdy jim trochu závidím, že jsou tak blízko tomu, co nás živí. Ale protože vím, že bych s nimi asi nedokázal držet tempo, tak jim pouze tiše, ale pevně držím palce, aby to zvládli a abychom díky nim měli každý den tu jedinečnou, neuvěřitelnou a požehnanou možnost dát si něco do pusy.