Našel jsem se v klasikách, ale jednou bych chtěl jet Tour, přeje si cyklista Vacek. Rád ale zajde i na ryby

Jak dlouho jsi po náročných jarních klasikách odpočíval?

Teď týden, měl jsem čtyři dnes bez kola pak tři dny takové aktivnější volno. Odpočíval jsem jak mentálně, tak fyzicky a myslím, že jsem si odpočinul dost, abych mohl vlétnout do druhé části sezony.

Jak velká ta únava to byla, protože ty závody jsou okolo 260 kilometrů dlouhé...

Většinou je to 250 až 270 kilometrů a kdybych neměl tak nabitý program, asi bych odpočíval déle jak tři dny. Po dvou dnech jsem ale musel někde závodit a teď už mám za sebou 31 závodních dní, což je hrozné množství. A to je teprve duben. Je to fakt náročné a už jsem byl po posledních závodech na limitu, protože už je to pro hlavu i pro tělo hrozně náročné. Bylo to ale super a byl to zážitek.

Ty jsi jel takové závody poprvé. Jaké bylo očekávání a jaká pak byla realita?

Vždycky jsme to jen viděl v televizi a říkal si, že to musím být hrozně náročné. Když to ale člověk jede naživo, tak je to ještě jednou tak těžké. Je to fakt hrozně náročné, jel jsem v Belgii poprvé a byl to pro mě hrozný závodní zmatek. Je to hodně o zkušenostech a čím více ty klasiky člověk jezdí, tak tím lépe zná trať. Je to pořád doleva, doprava, nahoru, dolů...když to znáte, je to obrovská výhoda. Pro mě to teď bylo na rozkoukání, ale do budoucna už budu moct snad už jezdit i o lepší umístění.

Jaké byly tvé úkoly?

Většinou jsem měl za úkol jezdit do úniků, protože jak pro mě, tak pro tým by to byla výhoda se tam dostat. Na těch velkých závodech to ale není jednoduché, protože je tam hodně závodníků, co se do úniku chtějí dostat. Na Flandrách ten únik odjel až po 102 kilometrech, jeli jsme od začátku do konce fakt bomby. Nakonec se mi nepodařilo do úniku naskočit, ještě jsem tam vydržel docela dlouho, přestože jsem tam vytřískal hodně energie. Jsou to pro mě všechno ale zkušenosti, tým byl se mnou spokojený, já byl taky spokojený, tak to budou asi do budoucna závody, které mi budou sedět.

Čtěte také

Dráhový cyklista Tomáš Bábek: Kvůli sportu jsem jel pořád na hraně. Neuměl jsem moc odpočívat

Jezdí se tam po polňačkách, po kostkách. Je to velká výhoda pro cyklokrosaře, nebo to prostě člověk musí přežít?

Tyhle závody jsou hodně o síle a jezdí je hodně cyklokrosařů. Je vidět, že z cyklokrosu mají výbušnost do krátkých kopců na kostkách. Já se na tom taky snažím pracovat na silnici, ale cyklokros v zimě nejezdím. Jsem typ závodníka, co by měl tyhle závody objíždět dobře, ale je tam přede mnou ještě tuna práce, ale našel jsem se v tom. Samozřejmě Wout van Aert, Mathieu van Der Poel, tak mají výhodu z cyklokrosu, že když je špatné počasí, mají techniku lepší než ostatní.

Loni jsi zazářil na mistrovství světa do 23 let, kde jsi skončil druhý. Byl tohle ten okamžik, co ti otevřel dveře do týmu Trek Segafredo, nebo byly dohody na stole už předtím?

Dohody už byly na stole předtím. Jezdil jsem v Gazpromu, měl jsem tam smlouvu na dva roky. Všichni ale víme, že rok 2022 skončil tím, že týmu Gazprom sebrali licenci, kvůli válce na Ukrajině. Bylo to pochopitelné, ale vůči závodníkům to nebylo pěkné, ale to je na dlouhé povídání. To už jsem měl ale dohodu s Trekem, protože oni si přáli, abych byl dva roky pro kontinentálním týmu, abych tam získal nějaké zkušenosti. Nějaké jsem získal a nikdo za to nemůže, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Loni jsem se snažil připravovat na mistrovství světa a Evropy, což se mi podařilo výborně zajet. Mistrovství světa už bylo takový bonus a i tým viděl, že dokážu závodit, i když nemám plnohodnotnou závodní sezonu. Že se na to dokážu připravit a v týmu mě přijali výborně, tak uvidíme, co to přinese.

Jaké to byly změny po sportovní stránce? Systém tréninků nebo co vše se pro tebe změnilo?

S trenérem z Treku jsem začal spolupracovat začátkem roku 2022 a musím mu poděkovat, protože bez něj bych tu sezonu tak nedal. Měl jsem díky němu motivaci trénovat, připravovat se na závody. Je to jiné ve velké týmu, je to rutina od rána do večera, člověk musí dělat různé věci, nejen trénink. Strečink, posilování středu těla, posilování, cviky na dýchání. Je to práce od rána do večera a člověk se snaží připravit na ty cíle.

Mám si to představit tak, že když není závodní období, tak trénujete společně, nebo jsi denně v kontaktu s trenérem, který ti plánuje trénink, když jsi třeba doma na Šumavě?

Když trénuji individuálně, mám program od trenéra, komunikujeme každý den, jak jsem se cítil a tak. Přes zimu máme dvě soustředění, prosinec a leden. To první je takové seznamovací, média, to druhé už je příprava na závody. Kdybych jel Giro, tak bych jel tři týdny předtím na vysokohorské soustředění, třeba na Kanárské ostrovy nebo do Livigna. Vždycky ta skupina, co jede na ty závody, tak se spolu připravuje.

Čtěte také

Bývalý cyklista Ján Svorada: Tour de France i další klasiky vnímají cyklisté daleko silněji než olympijský závod

Co se týče servisu, zázemí, je v tom znát velký rozdíl?

Rozdíl je fakt velký. Mechanici, maséři mají vše pod kontrolou a dělají pro vás první poslední. Občas je škoda, že fanoušci vidí jen výsledek závodníka, ale neví, kolik práce za něj dělá ten tým. Když je člověk na závodech, tak tým dělá vše proto, aby se nemusel soustředit na jiné věci, jen na výkonnost. Je to obrovský práce, co tam ti kluci a holky odvádějí.

Trénoval jsi s tátou, se starším bráchou Karlem. Byl u vás sport jasnou volbou od malička, nebo bylo na výběr?

Rodiče nás táhli do sportu od malička, bylo to i důležitější než škola. Odstěhovali jsme se do Rakouska kvůli sportu a jazyku. Táhli jsme to jen do sportu, dali jsme tomu vše a prostředí tomu přidávalo. Dělali jsme běžecké lyžování a cyklistiku, což je jedna z nejlepších sportovních kombinací. Mladšího bráchu to tolik nebaví, nešel cestou jako já, ale jsme sportovní rodina a nese to u mě i u bráchy ovoce.

Byl jsi sportem pohlcen, nebo jsi chtěl dělat i něco jiného?

Když jsme byli malí, tak proto, že jsme tolik dělali ten sport, tak jsme byli proti ostatním dětem outsideři, protože když jsme měli vyjížďku na kole, přišli jsme v dresu a tretrách. Koukali na nás, jako kdybychom přiletěli z Marsu. Občas nám to bylo trapné. U mě byly ty tréninky občas nucené, přemýšlel jsem, že bych dělal něco jiného, ale tak to má asi každé dítě, že chce dělat víc věcí. Čím jsem byl starší, tím víc mě to bavilo a teď jsem skončil u profíků, tak to lépe dopadnou nemohlo.

Jaké bylo dětství a jak jste chodili nebo nechodili do školy?

V Rakousku jsme se snažili dodržovat i školní režim, protože je to důležité. Nebylo to tak, že bych řekl, aby mi rodiče napsali omluvenku. Na školu jsme dbali. Když jsme měli déle školu, tak jsme si vzali kolo do školy a jeli domů na kole. Vždy tam byla snaha školu a sport zkombinovat, abychom nemuseli vynechávat školu. Občas, když se jelo na závody, tak to nešlo, ale vždycky nás učitelé chápali. Za to jsem rád a je to teď vidět.

Vzpomeneš si na okamžik, od kdy se stal sport tvrdou dřinou? Kdy šla zábava stranou?

Já jsem se v 17 letech odstěhoval na dva roky do Itálie. Z Česka se dostat výš je velice těžké, s těma podmínkama a závodama, co tu máme, není to jednoduché. Zvolili jsme cestu přes italskou školu. Tam jsem byl v cyklistickém týmu a zjistil jsem, že to je celodenní dřina. Trenéři po vás chtějí nejlepší výsledky, tréninky a tam jsem zjistil, že to už nejde dál spojovat s dlouhodobým studiem.

Pro vaši rodinu je rodinným sídlem Šumava. Pamatuji si tě i se starším bráchou, jak jste jezdili závody na běžkách. Jsou ve tvém tréninku běžky do teď?

Rád bych, aby byly, ale cyklistika je na vysokém levelu. Člověk musí sedět na kole denně, neříkám, že nemůže mít volno, ale musí tomu dávat všechno. V zimě bych si rád udělal dva týdny čas na běžky, ale viděli jsme, že zimy nebyly úplně optimální podmínky, abych si řekl, že budu dva dny jezdit intenzivně na běžkách. Máme přes zimu apartmán ve Španělsku, kde se připravujeme na sezonu. Letos po sezoně plánuji, že bych odjel do Norska na dva týdny na běžky, protože mi to hrozně chybí.

Jezdil jsi na nich velmi dobře, tak nebyla někdy naděje, že by si je měl jako hlavní sport?

V 18 letech jsem se rozhodoval, jestli běžky nebo kolo, jezdil jsem ještě na ty dětské olympiády. Šlo mi to a ozval se Martin Koukal z národního týmu, že by mě tam chtěl. Bylo to jen na mě, ale díky tomu, že je kolo moje vášeň a i finančně je to na jiné úrovni, aby se člověk mohl pěkně uživit, tak zvítězilo kolo. Běžky jsou krásný sport, je to dřina, ale není tam taková odměna, jaká by měla být.

Kde třeba trávíš Vánoce? Musíš i na svátky za teplem?

U profesionálů už jsme byli přes Vánoce ve Španělsku, protože jsme se rozhodli, že kontinuita tréninků je velmi důležitá. Dříve jsem jel na dva týdny na soustředění, pak jsem se vrátil do zimy, tam jsem jezdil na ergotrenažeru, což výkonnosti moc nedodá a pak zase někam na soustředění. Letos jsme se rozhodli, že zůstaneme ve Španělsku i přes Vánoce a budeme se soustředit na sezonu, která pro mě začala už v lednu.

Na Šumavě jsou v současné době fantastické silnice podél hranic na české i německé straně. Jsou tam kvalitní podmínky, nebo potřebuješ Alpy?

S tím souhlasím, podmínky a silnice tam jsou perfektní, provoz tam není extrémní. Tréninky na Šumavě miluji a hrozně rád se tu připravuji, i když počasí občas není nejlepší. Samozřejmě, když se člověk připravuje na mistrovství světa, tak se dá odjet do Livigna nebo na Kanáry a připravit se tam, ale já jsem klasikářský typ, tak nepotřebuji trénovat extra kopce a stačí mi Šumava. Mám tu výborné zázemí a cítím se tu dobře, což je taky důležité, aby hlava byla v pohodě.

Se starším bráchou jste vyrůstali a trénovali. On byl tím starším a silnějším, tak bylo to tak, že jste si i v kariéře pomáhali?

Určitě tomu tak bylo. Naše pouto s bráchou je fakt blízké, doplňujeme se. On je vrchař, já spíš klasikář. Když jsme byli malí, tak mi odjížděl do kopců, já zase byl trochu lepší po rovině. Vždycky jsme se při tréninku trochu škádlili, předjížděli, závodili mezi sebou a i to nás posunulo docela vysoko. I teď je pro nás důležité občas spolu trénovat, protože si dodáváme energii a nemusíme trénovat sami.

Jak spolu sdílíte soukromý a pracovní život?

Jsme v rozdílných týmech, máme rozdílné programy. V závodní sezoně se nevidíme, teď jsme se neviděli třeba měsíc. Snažíme se být vždy v kontaktu, poslat hlasovou zprávu nebo si zavolat, jak to šlo. To je vždycky pěkný si promluvit a namotivovat se. Jsme v kontaktu skoro každý den.

Jste jeden pro druhého takovou zpovědní vrbou?

Je to tak. Občas máme každý nějaké špatné období, to je život. Mám bráchu vždycky je to on, kdo mě chápe a rozumí tomu. Když je nějaký problém, tak brácha je ten první, za kým jdu. Pak si popovídáme a vždycky to nějak vyřešíme.

Je šance, že se někdy potkáte ve společném týmu?

Je to náš společný cíl. Jsme ještě mladí, tak to snad v příštích letech vyjde. Bylo by to nádherné jezdit v jednom dresu, tak to snad dopadne.

Jaké jsou tvé cíle na další polovinu sezony?

Závodní program už bude trochu volnější. Za měsíc pojedu Okolo Norska, za tři týdny Okolo Belgie, pak mistráky a pak se budu už připravovat na mistrovství světa v Anglii. Koncem týdne budeme mít ještě telefonát s trenérem a podle toho upravíme program.

Takže jsi neměl před začátkem sezony stanovený jednoznačný vrchol sezony?

Úplně ne. Pro mě to byly klasiky, abych se rozkoukal, bylo to pro mě poprvé, co jsem jel v Belgii po kostkách a jsem rád, že mě tam vzali, když je mi teprve 20 let a ne za dva roky a neměl bych už čas se na to připravovat. V příštích letech bych chtěl jet nějakou Grand Tour a udělat výsledek i tam.

Čtěte také

Měl jsem štěstí, že nedošlo k poškození míchy a můžu se ještě hýbat, vzpomíná na své zranění cyklista Vakoč

Směřuješ svoji kariéru k jednorázovým závodům nebo etapovým?

Teď jsem se našel víc v jednorázovkách, i typem stavby těla. Chtěl bych se tomu věnovat i do budoucna, ale cyklista by nebyl cyklistou, kdyby nejel Grand Tour...

Kterou z nich?

Nejraději samozřejmě Tour de France, což bych měl v příštích letech jet. Všechny tři bych měl v dalších letech objet. Závodů bude dost, i Grand Tour, ale pro mě budou hlavním cílem jednorázovky.

A to rozhodnutí padlo v poslední době, nebo to bylo od malička? Zkus vysvětlit necyklistovi, že se stavbou těla hodíš spíš na jednorázkovky.

Dospěl jsem k tomu až letos, protože moje tělo se začalo trochu měnit. Nabral jsem svalovou hmotu, jsem více silový typ. Na klasiky potřebujete spíš ryzí sílu a do prudkých kopců bych to váhově logicky třeba s Tadejem Pogačarem, nebo nějakým Francouzem, co váží 50 kilo, nevyjel. Ještě takové kopce do šesti procent zvládnu, tam hraje roli síla, ale kopce kolem 10 a 11 procent, jako jsou v Alpách, to už bych nevyjel díky té váze.

Okolo tebe jsou v pelotonu obrovské hvězdy cyklistiky. Kdo je pro tebe takovým vzorem?

Pro mě to asi vždy byli Wout van Aert a Mathieu van Der Poel, protože závodí klasiky, vyhrávají je. To je můj cíl, co bych chtěl dokázat. Líbí se mi jejich styl závodění, takže budu se snažit jít v jejich stopách a docílit alespoň nějakého výsledku, jaký dokázali.

Jsi čistokrevný silničář, ale když máš možnost, sáhneš i po jiném kole?

Spíš bajk, protože na Šumavě jsou pěkné trasy, takže po sezoně občas sáhnu po bajku a jedu se projet.

Jak nejraději trávíš volný čas?

Nejraději na rybách. Rád rybařím, je to pro mě největší relax, člověk dokáže úplně vypnout. Mám to kousek na Lipno, před barákem Studenou Vltavu, takže když to jde a mám čas, jdu na ryby a vypnu od kola a jiných povinností.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík