Na snídani u kazašských nomádů
Alpské jezero Sayram patří k nejkrásnějším místům v celé v Číně. Podél jeho břehů navíc dodnes žijí původní obyvatele, tedy Kazaši, tradičním způsobem. Spí v jurtách, chovají ovce a snaží se udržet staleté zvyky navzdory postupující modernizaci.
Paprsky prostupující malým okýnkem v jurtě mne lechtají na tváři, zvenku se ozývá typické bečení ovcí a paní Guli už mi klepe na dveře. Je čas snídaně. Hodiny sice ukazují půl osmé, ovšem místního, tedy neoficiálního času. Úředně jsou o dvě hodiny více. Holt Peking, který je odtud sice vzdálen tři tisíce kilometrů, sjednotil celou zemi i co se týče časového pásma.
Po ranní očistě už nakukuji do stanu, kde paní Guli, 22letá Kazaška, připravuje něco k snědku. Samozřejmě nechybí jogurt z čerstvě nadojeného mléka, chlebová placka a skopové. K pomyslnému jídelnímu stolu, který tvoří část louky, si po chvíli přisedne i pán domu, 24letý Jumatey.
„Teď tu jsme už měsíc, ale jinak u jezera žijeme zhruba šest měsíců v roce, tedy přes léto. Na zimu se totiž stěhujeme do nižších oblastí, do obce Tung-wa-c’ vzdálené zhruba 120 kilometrů. Tady se nám ovšem líbí nejvíc. Všude okolo je nádherná příroda, chodí k nám různé návštěvy, je to země našich předků,“ vypráví Jumatey.
Ukazuje na blankytně modré jezero Sayram, jehož hladina se nachází jen asi 20 metrů pod námi, na okolní louky a smrkové lesy i vzdálené zasněžené vrcholky pohoří Tchien-šan. Obrázek jak vystřižený z tapety. Přiznávám, že podobnou nádheru jsem v Číně ještě neviděl, ani v Tibetu ne.
„Živíme se chovem ovcí. Jsou celým naším majetkem. A pak samozřejmě půda, kterou se snažíme chránit. Tahle země patřila Kazachům od nepaměti, proto nám ji čínská vláda pronajala na 50 let. Pravdou ovšem je, že nevíme, co se stane, až licence vyprší,“ svěřuje se Jumatey.
Mezitím nám jeho žena přinesla horký čaj, přijde opravdu vhod. Slunce sice už pálí a člověk může snadno zapomenout, že se nachází v nadmořské výšce dvou kilometrů, ale chladný vítr uvádí vše na pravou míru. Místní jsou na toto počasí zvyklí, jejich tváře jsou doslova ošlehané a vidět to lze i na dvouletém Jumateyově chlapci, který si kope s míčem s klukem ze sousední jurty.
Přichází i jeho táta. Je zvědavý na cizince, podobně jako obyvatelé okolních stanů rozesetých na louce mezi jezerem a lesem. Jsou skromní, žijí prostě, o to více však přátelští.
Mnozí z nich také chovají koně, kteří jsou i dnes, na začátku 21. století, jejich hlavním dopravním prostředkem. Několik asi 12letých kluků projíždí po úzké silnici pod námi a nabízí svezení. Občas se okolo prožene i motorka, která též u žádné z kazašských jurt nemůže chybět. A když už se naše snídaně chýlí ke konci, přijíždí pojízdná prodejna, tedy malé nákladní auto naložené vším potřebným. Paní Guli jen zamávala a už běží pro nějakou zeleninu a vajíčka. Má přece hosta, mou maličkost.
Role v kazašských rodinách jsou jasně rozdělené. Ženy se starají o domácnost a děti, muž o zajištění obživy, tedy o ovce. Mimochodem jednu z nich si cení na 750 jüanů, což je v přepočtu zhruba 2200 korun. Pro místní Kazachy je to obrovský majetek. I díky němu si však mohou dovolit třeba solární panel, který je v této oblasti jediným zdrojem energie. Žádné elektrické dráty sem totiž nevedou.
„Ano, používáme solární energii. Panel přes den zachycuje sluneční paprsky a my přes noc můžeme nabít mobilní telefon. Ti, kteří mají televizi, ji pak mohou i sledovat. Vyšel nás na 1400 jüanů, což je částka odpovídající zhruba ceně dvou ovcí,“ říká mi Jumatey.
Snídaně je u konce a on musí do práce. Paní Guli už dojí kravku pasoucí se u jezera. Ovce zmizely mezi stromy na stráni vypínající se za jurtou a vysoko nad námi o sobě dává vědět majestátní orel skalní.
Zvětšit mapu: poloha jezera Sayram v Číně
