Na slonech nepálským pralesem

Klid v Chitwanském národním parku

Chitwanský národní park je chloubou celého Nepálu. Na rozloze 100 kilometrů čtverečních se zachoval původní prales, ve kterém žijí jednorozí asijští nosorožci, divocí sloni a bengálští tygři. Jednou z největších atrakcí je projížďka džunglí na slonech.

V křoví pod námi se objevuje párek nosorožců. Z bezpečí sloního hřbetu působí obrněná monstra přece jen méně nebezpečně, než kdybych se s nimi měl potkat takříkajíc tváří v tvář. Svého průvodce se ale pro jistotu ptám, jestli nemůže nosorožec na slona zaútočit. "Ne, ne. Nosorožci slony respektují, vědí, že jsou silnější. Vlastně si navzájem jeden druhého nevšímají, nosorožec by ale určitě ustoupil," uklidňoval průvodce.

Opravdu. Nosorožci jako obří sekačky na trávu dál nerušeně spásají porost, slon stojí a poslouchá povely svého vodiče, mahúta, který mu sedí přímo za krkem. Pozoruji, jak obrovi dává své pokyny - nohy má zasunuté pod ušními boltci slona a podle toho, v kterém jeho uchu zatlačí, na tu stranu se kolos zatočí. Napadá mě samozřejmá otázka: Jak obtížné je ovládat slona a jak těžké je zvíře vycvičit?

"Není lehké je řídit, jsou to zvířata, i když zdomácnělá. Hodně vodičů sloni každoročně zraní, zabijí. Když je samec v říji, nedá se skoro ovládat. Slony musí oddělit od ostatních. Je těžké slona vycvičit, většinou také nedělá hned to, co po něm vodič chce," zní znepokojivá odpověď mého průvodce. I když nevím, jestli si mě, jako cizince, trochu nedobírá.

Náš slon jde dopředu jako tank, prodírá se křovím, brodí řeky a mám pocit, že s neovladatelností to není tak strašné. Naopak svého mahúta poslouchá na slovo. Jen tu a tam ze sebe vydá nesouhlasné temné mručení.

Hned druhý den ráno vede moje cesta do sloní stanice, kde tato zvířata nejen chovají, ale i cvičí. Je časně ráno. Při zemi se ještě povalují chuchvalce mlhy. Z mlžného oparu vystupuje dřevěná konstrukce střech, pod kterými jsou ustájeni sloní obři. Průvodce mě hned vede k chloubě chovné stanice - dvojici nedávno narozených slůňat. "Jsou to dvojčata, první v Nepálu. Narodila se v listopadu," říká pyšně Saput.

Třicetiletá slonice Devi Kali je ustájena stranou ostatních slonů. 6. listopadu loňského roku se stala nejslavnější slonicí v Nepálu. Přivedla totiž na svět dvojčata, která dostala jména Ram Gaj a Laxman Gaj, podle hinduistických božstev. Dva samečci vážili při narození sto kilogramů, proti své matce jsou ale stále naprostí drobečci. Pletou se jí pod nohama a přetahují se svými choboty.

"Matka je bude tři roky kojit. Až přestane, začneme s výcvikem. U klidného zvířete trvá výcvik čtyři až pět měsíců, zkrotit divočejšího slona může trvat až rok," vysvětluje Saput.

Když toto středisko otevřeli, měli zde šestnáct slonů, teď jich je i s mláďaty dvaatřicet. Všichni pocházejí z Indie, Thajska nebo Barmy. Domestikovat místní divoké slony se nepodařilo. Dnes je v celém Chitwanu slonů opravdu hodně. Necelou stovku mají hotely a soukromí majitelé, kteří vozí turisty, a dvě stovky slonů vlastní armáda, která je využívá k ostraze uvnitř parku. Kromě toho žije v džungli asi pětačtyřicet divokých slonů. Právě ti jsou otci všech mláďat ve sloní farmě. "Divocí sloni žijí ve skupinách. V době říje bojují o vůdcovství. Ten, kdo prohraje, hledá samici a dojde až k nám," říká můj průvodce.

I otcem nově narozených dvojčat je divoký slon. Zdejší chovatelé jej dobře znají, do zdejší chovné stanice přichází poměrně často. Tak často, že si vysloužil jméno - Romeo.