Na severu Běloruska dávají zubři a děda Mráz dobrou noc
Mezi největší běloruské turistické atrakce patří bělověžský prales na západě země. Tam také během hokejového turnaje vyrazila řada zahraničních fanoušků. A čím je toto místo tak výjimečné? Žijí tam stovky zubrů a své celoroční sídlo tady má i běloruský děda Mráz.
Zaměstnanec bělověžského pralesa mě veze elektromobilem za jedním z největších odborníků na zubry Aleksejem Buněvičem. Ten otevírá světovou knihu zubrů a hledá údaje o České republice. Tvrdí, že u nás tato zvířata nechováme, ale říkám mu, že už to zhruba dva roky neplatí. Že zubři jsou i u nás.
„Bělověžský prales byl posledním místem na světě, kde žili zubři ve volné přírodě. Bohužel v roce 1919 místní myslivec zastřelil poslední živý kus,“ vrací mě do zubří minulosti expert. Listuje svojí vědeckou prací a říká, že až znovu rok po druhé světové válce přivezli do Běloruska prvních pět kusů těchto největších evropských přežvýkavců.
Máte tučné konto? Zastřelte si zubra
„Dnes máme v pralese 460 zubrů a každým rokem jich přibývá. Kromě těchto sedmi kusů v ohradě na ukázku pro turisty žijí všichni naši zubři v pralese ve volné přírodě. V zimě je pouze krmíme,“ říká pan Alexej a podává statnému samci za plotem větev.
Zubr je sice pro Bělorusy symbolem, ale pokud máte dost peněz, můžete si ho zastřelit. A cena? Aleksej Buněvič mi říká, že to v přepočtu vychází zhruba od 130 tisíc korun až do půl miliónu za jedno zvíře. Za trofej se považuje hlava, někdo si nechává i kůži. Loví se hlavně staří nebo nemocní zubři.
„Práce se zubry se mi líbí. Napsal jsem o nich už 130 vědeckých prací. Ale je to nebezpečné zvíře. Jednou jsem musel před samcem utéct na strom. Zaplať pánbůh, že existují mobilní telefony a mohl jsem si přivolat pomoc,“ říká mi znalec zubrů a jeho podřízený mě odváží do hloubi bělověžského pralesa za dědou Mrázem.
Běloruský děda Mráz je ve službě celý rok
S průvodcem vstupuji do opravdu rozlehlé rezidence. Dřevěná chaloupka dědy Mráze je přímo v centru areálu. Nejdříve ho musíme vyzvat, aby nás přivítal. Za chvíli se objevuje vysoký, vousatý muž. Bez tradičního teplého kožichu.
„Toto je jarní úbor, na letní košili je ještě čas a zimní oblek jsem zavřel do skříně,“ popisuje mi svůj šatník pohádkový muž. Myslel jsem si, že má přes rok volno, ale není to pravda. „Možná, že vás Ježíšek spí a pracuje jen jeden den v roce. Běloruský děda Mráz je ale ve službě neustále po celý rok,“ kritizuje svoji českou konkurenci vousatý stařec.
Předává mě své kolegyni a ta mě nutí křičet do koruny vánočního stromu, že chci štěstí, zdraví a lásku. Vracím se raději k dědovi Mrázovi. „Mým hlavním úkolem je vítat hosty. Už u mě byli lidé z 95 zemí světa. Denně mé sídlo navštíví až šest tisíc turistů,“ říká mi a zve mě do svého sídla.
Pokud bude věřit jediný člověk…
Vousatý děda po celou dobu nevypadne ze své role. Nechce mi prozradit, jaké je jeho civilní zaměstnání ani kde opravdu žije.
Na závěr jen dodává: „Dokud bude na světě jediný člověk, který ve mě bude věřit, tak tady budu.“
