Na olympiádě to musí vypadat jinak, říká džudista Krpálek
Dobrý džudista musí umět hladovět. Jinak by splakal nad výdělkem. Jednou z českých nadějí hladových po medaili na olympiádě v Londýně je Lukáš Krpálek. Než se pustí do svých soupeřů na olympijské tatami, musí vydržet víc než nějakou tu ránu o zem.
Hodiny na hotelu Malachit v Čeljabinsku ukazují devátou ranní a my se s Lukášem Krpálkem setkáváme v místnosti určené pro vážení. Někteří s borců mají za sebou den i více hladovění a ráno několik kilometrů běhu v neoprenovém oděvu, aby na poslední chvíli shodili přebytečná kila do požadované váhy.
Lukáš tentokrát zůstává v klidu. „Převažoval jsem se i v oblečení a vážil jsem tak akorát. Bez oblečení jsem tak asi kilo pod hranicí,“ vysvětluje.
Rozhodčí Lukášovi oznámili, že jeho váha se do předepsaných 100 kilogramů vešla. Může tedy vyrazit na snídani. „Vždycky po vážení nemám hlad. Ještě před několika minutami bych snědl i prase,“ usmívá se Lukáš Krpálek.
Rozcvička, relaxace, zápas
Nechávám po Lukášově vzoru snídani snídaní a jde se balit. Následuje rychlý přesun do haly a příprava na první zápas. „Když přijedu do haly, mám chvilku, kdy si lehnu, pozoruji soupeře, trochu se protahuji. Následuje rozcvičení se soupeřem. Půl hodiny nebo dvacet minut před zápasem se snažím soustředit,“ popisuje Lukáš Krpálek.
Lukáš se po rozcvičce a chvíli relaxace plně soustředí na zápas. Ještě před tím se však vydává k rozhodčím, kteří mu pečlivě přeměřují kimono. „Dřív se tolik nekontrolovalo, ale zápas byl těžší, protože jste stál i před někým, kdo měl opravdu malé kimono,“ nastiňuje s tím, že teď už nezbývá než čekat, než se doperou ostatní dvojice soupeřů.
Lukáš Krpálek svůj první zápas proti Němci Freyovi zvládl. Nechávám ho soustředit se na další souboj. Ten přichází na řadu po 30 minutách, tentokrát s domácím Machmadovem.
Zklamání po nepovedeném zápase
Lukáš prohrál už po 14 vteřinách, a zatímco hala bouří, já se za ním vydávám do rozcvičovny. Čekal bych pozápasové protažení, ale zklamaný Lukáš jen sedí a nevěří, co se stalo. „Je škoda, že jsem takhle zaváhal,“ zamýšlí se.
Pomáhám Lukášovi zabalit věci a vyrážíme na hotel. Po cestě stále jí, nemluví. Až s příchodem na pokoj se rozhovoří o tom, že se mu podobná věc už jednou během kariéry stala. „Na olympiádě to musí vypadat jinak, ne zaspat, jako se mi povedlo dnes,“ míní.
Nezbývá než zabalit zbytek věcí a vyrazit směrem na letiště a pak domů.
