Musíme zpomalit tempo nasazování nových technologií, varuje americký expert na etiku strojů
O tom, že brzy budeme jezdit v samořiditelných autech, se mluví už několik let. Jsme ale jako společnost připravení na tento krok kupředu? Netlačí nás honba za neustálými inovacemi do situací, které nebudeme umět vyřešit?
Podle experta na etiku strojů Wendella Wallacha z Multidisciplinárního centra pro bioetiku na Yale University ve Spojených státech samořiditelná auta ještě nejsou připravená na běžné používání. „Všichni se nás snažili přesvědčit, že si budeme moct koupit samořiditelné auto už za rok nebo dva. Děje se to už zhruba pět let a já si popravdě myslím, že je to od výrobců velmi neupřímné,“ říká.
S auty bez řidičů zmizí dopravní zácpy. Bude jich stačit i pět procent
V hustém provozu nedokážou řidiči vzájemně koordinovat jízdu svých aut tak, aby nedocházelo k dopravním zácpám. Doprava vázne bez toho, že by se na silnici nacházela překážka, bylo potřeba přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého nebo se počet jízdních pruhů snižoval. Odborníci označují tyhle spontánně vznikající dopravní zácpy jako „fantomové“. Dopravní experti se snaží přijít s řešením, ale situace na rušných dopravních tepnách svědčí o tom, že zatím uspěli jen částečně.
„Víme, že tam jsou určité technické problémy, které ještě neodstranili. Část z nich je technologicko-společenská – například co se stane na křižovatce se čtyřmi stopkami, u cedule upozorňující na opravu vozovky nebo jak se auto vypořádá s pokyny rukou od policisty,“ rozvíjí Wendell Wallach a dodává, že problémy může způsobovat i počasí nebo venkovské cesty bez jízdních pruhů.
Kdo nese zodpovědnost?
Proč tedy o samořiditelných autech vůbec uvažovat? Experti očekávají, že budou způsobovat výrazně méně smrtelných nehod než lidé za volantem, a to přesto, že jednou za čas třeba zabíjí chodce, kterého by řidič nepřejel.
Vlády v Evropě stále váhají, jestli mají pustit samořiditelná auta na silnice a případně za jakých podmínek. Jsme schopní přijmout určitá rizika, pokud je přebijí celkové výhody? Posledních deset let se vedla obrovská eticko-právní bitva, kdo bude zodpovědný za to, pokud dojde k tragické nehodě.
Auta budoucnosti mají křídla i vrtule. Bude 21. století patřit automobilovému létání?
Milovníkům aut budoucnosti se v Ženevě musí tajit dech. Hned na třech stáncích slavného ženevského autosalonu totiž stojí létající auta. Nejdál v jejich vývoji je nizozemská společnost PAL-V. Předběhla všechny své konkurenty, včetně slovenského Aeromobilu, a svůj stroj už prodává.
„Aspoň v Americe všichni přijali to, že by to byl výrobce. Spoustu let doufali, že dokáží vypustit auta, která v tomhle ohledu budou na půl cesty. Taková auta by varovala řidiče, že se dostává do situace, kterou neumí sama vyřešit, a on by se ujal řízení,“ přibližuje Wendell Wallach a dodává, že něco takového už používá Tesla na dálnicích.
„Je už naprosto jasné, že pokud prodáváte svoje auta jako samořiditelná, a člověk uvnitř auta by nestihl včas převzít řízení, žádný soudce v Americe by nerozhodl, že vinu nese právě řidič,“ dodává.
Technologický vývoj by se měl zpomalit
Samořiditelná auta v těchto otázkách narážejí na technologické limity výrobců. „S každou technologií, kterou zapojíte do společnosti mezi lidi, se nese obrovské množství nejistot a otázek, jak moc musíme tyto věci testovat. Vlády nemají dostatek kvalifikovaných lidí, nemají na tyto věci čas a často tyto technologie povolí, i když jim vlastně nerozumí,“ říká expert na etiku strojů.
Musíme zpomalit tempo nasazování nových technologií na tempo pro lidi zvládnutelné. Právě teď to tempo záleží na tom, kdy je průmysl schopný něco nového začít produkovat. Vypouštějí věci bez ohledu na to, jestli lidé rozumí tomu, jak je mají používat, jestli tam je nějaký legislativní, ale i etický problém, a tedy jestli si můžeme být jistí, že je to bezpečné.
Wendell Wallach
Podle Wendella Wallacha by vlády měly klást větší důraz na tzv. měkké zákony – průmyslové standardy, laboratorní postupy, transparentnost. Zodpovědnost by se tak přenesla více na experty a tato legislativa by byla také mnohem flexibilnější.
Vláda by jen dohlížela, jestli průmysl dodržuje svoji část dohody. A když někdo poruší zaběhnuté standardy nebo stroj způsobí újmu na zdraví, případně nějaké škody, pak vláda zahájí trestní stíhání.
