Modlitby teravádských mnichů ukazují správnou cestu. Vítejte v buddhistickém chrámu severního Laosu

Věci, které my považujeme za normální, si drží od těla. Jsou jim zapovězeny prakticky všechny světské radovánky, dokonce nesmějí vzít do rukou ani peníze. Ptáte se kdo a proč? Řeč je o teravádských mniších. Jsou prý na světě ne proto, aby pracovali, ale aby se modlili za dobro nás všech. A pravidla, která musejí dodržovat po celý život, jsou pro nás jen těžko pochopitelná. Vydal se za nimi v roce 2016 David Jakš.

Je krátce po půl páté ráno a v horách severního Laosu zbývají do rozednění ještě asi přibližně dvě hodiny. Stoupám po dřevěných schodech buddhistického chrámu Tamo, ze kterého doléhají modlitby mnichů, což znamená, že první modlitba nového dne právě začíná.

„Když je škola daleko nebo je to pro rodiny drahé, je nejlepší, aby jejich synové odešli do chrámu, zůstávají tam rok, dva, někdy i tři,“ vysvětluje mi i několik hodin později, už za světla a pod horkým laoským sluncem mladík, jménem Jet.

První modlitba v půl páté ráno

V tomhle chrámu žil od svých deseti let a odešel až krátce po svých šestnáctých narozeninách. Sangkha – neboli náboženská obec má přitom zásady pro přijímání noviců už po staletí stále stejné.

„Žádný alkohol, žádné drogy, někdo dokonce nepije ani kávu. Vstáváme každý den ráno ve čtyři a první jídlo máme až po východu slunce. Někteří z nás nejedí ani maso, ale důležitější je hlavně nezabíjet nic živé,“ rozpovídá se šestadvacetiletý mnich Sarmon.

Alef Pražský v Casablance: Potápění, jóga a buddhismus jsou pro mě jedna věc

03481223.jpeg

Autor fotoprůvodce Nejkrásnější ostrovy Thajska žije na ostrově Phi Phi a vede tam České potápěčské centrum. Věnuje se buddhistické meditaci a dělá kurzy jógy.

On sám je tu už třetím rokem a je takzvaným thomajským bikhuem, neboli zasloužilým a sám k sobě velmi přísným mnichem. Proto se například nesmí dotýkat zlata, stříbra, ani peněz. Anebo sedět výše, než jeho mladší kolegové. To vše by prý mohlo ohrozit jeho oddanost Buddhovu učení.

Po dvou hodinách Sarmon všechny otázky utíná. Čeká ho nejdůležitější modlitba dne – ta večerní, po západu slunce. A potom už se musí připravit na cestu. Brzy ráno totiž odjíždí do provincie Phongsali. Jeho modlitby budou zítra i pozítří utěšovat pozůstalé.

Neobvykle studené počasí tam nepřežilo celkem 13 vesničanů, a aby jejich duše měla snazší cestu do další existence, Sarmonovy modlitby jim prý ukáží správnou cestu.

„Většina lidí tvrdě pracuje, protože je hluboce věřící. Věříme v dobrou a špatnou karmu, a samozřejmě v reinkarnaci, a proto věnujeme těžce vydělané peníze na chrámy a mnišský život. Díky těmhle lidem vypadají naše chrámy tak dobře,“ říká. A právě to je podle Sarmona největším bohatstvím tohoto malého národa.

autor: daj
Spustit audio