Mnoho lidí spěchá do důchodu, my na to nemáme ani pomyšlení, říkají aktivní manželé Hrdličkovi

Milan a Ivana Hrdličkovi pracují jako pojišťovací poradci a založili Spolek panstva na tvrzi Žíželeves, aby zachránili tamní kostel sv. Mikuláše. Potkat je můžete nejčastěji v historickém kostýmu, které si sami šijí a navštěvují v nich zámky a kulturní akce. „Líbily se nám korzety, krinolíny, krásné sukně, hlubší výstřihy, a tak jsme si začaly tajně – aby se to nedozvěděli naši manželé – šít kostýmy ze starých záclon,“ vzpomíná Ivana na začátky spolku.

Zárodek Spolku panstva na tvrzi Žíželeves vznikl v roce 2008. Chtěli jste zachránit kostel svatého Mikuláše. A vy jste na to, Ivano, šla přes vaši zálibu v šití.

Čtěte také

IH: Já jsem krkonošská holka, narodila jsem se v Trutnově. Když jsme se nastěhovali do Žíželevsi, chtěli jsme pro vesnici něco udělat. Máme tady kostel ve špatném stavu, řekli jsme si, že ho přece nenecháme spadnout. Tak nás napadlo uspořádat Žíželevskou pouť. Vymýšlely jsme s přítelkyněmi, jak se ustrojit, chtěly jsme něco nabídnout, a tak nás prvně napadlo, že půjdeme za selky.

Začaly jsme si malovat sukýnky a přemýšlet, co budeme mít na hlavě, ale pak jsme to přehodnotily a řekly jsme si, že budeme princezny. To samozřejmě historicky v Žíželevsi úplně nešlo, ale vzpomněli jsme si na Chlum 1866 a vyhledaly si v knihovně, jak vypadal v té době ženský oděv. A tam už byly ty korzety, krinolíny, krásné sukně, hlubší výstřihy. No a tak jsme začaly šít. Tajně. Posbíraly jsme doma záclony a zavřely se v knihovně.

Jaký to mělo ohlas?

MH: Bylo to opravdové překvapení. Když přišla pouť a dámy se objevily v krásných šatech, které si ušily z docela primitivních materiálů, byli lidé dojatí a překvapení. Od té doby se to u nás traduje.

S věkem přichází únava, menší zápal do věcí a tak dále, ale vy dva, dvaasedmdesátiletý Milan a o něco mladší Ivana, vypadáte, jako by se vás to vůbec netýkalo. Vy jste se tak narodili?

Čtěte také

IH: Ne, my nemáme čas si to připouštět. Máme na starosti tři domy, 700 kostýmů, pět dětí, devět vnoučat, takže nemůžeme být líní. Musíme si všechno plánovat, abychom to stihli. A pravdou je, že nás to baví. Já jsem například nikdy neměla problém s komunikací, mám ráda lidi a myslím, že oni to cítí. Máme takové heslo – kdo chce zapalovat, musí hořet.

Na stárnutí tedy nemáte čas?

Mnoho lidí spěchá do důchodu, chodí dokonce do předčasného důchodu, a my na to nemáme ani pomyšlení. Myslím si, že není nutně potřeba skončit v papučích doma a krmit slepice na dvorku.

Jaký je jejich recept na spokojený život a jak je možné, že si nelezou na nervy, i když jsou spolu dvacet čtyři hodin denně? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , mga

Související