Michal Slaný

A poznamenává, že herci často nemají víkendy nebo Vánoce, protože často hrají i ve dnech, které mnozí považují za dobu pracovního klidu. Michal Slaný si však nestěžuje a Václavu Žmolíkovi vzápětí přiznává, že se k herectví dostal, tak jak už to bývá, čirou náhodou. „Kdysi jsem závodně tancoval a na tréninku jsem potkal kluka, který studoval JAMU. Vyprávěl mi, jak to na jejich škole chodí, a tak jsem se začal zajímat o divadlo,“ vzpomíná.

Na otázku, zda se herectví dá naučit, odpovídá váhavě. „Musí v člověku asi něco být, i když základy se člověk možná může naučit,“ myslí si a dodává, že pojetí herectví se u každého liší. Zatímco někdo vychází z knih, jiný se koncentruje na sebe a své pocity. „Existují sice pravidla pro tvorbu rolí, ale ta nemusí vždycky fungovat,“ nastiňuje Michal Slaný, který osm let působil v Národním divadle.

„Pro mladé herce už není Národní divadlo nejvyšší meta,“ vysvětluje s tím, že pro něj ještě ano. V souvislosti s cíli zmiňuje fenomén televizních seriálů. „Když herec není v seriálu, jako by nebyl,“ uznává s tím, že divadlo je slabé médium, které nemá šanci oslovit masy. Sám považuje za důležitou metu možnost hrát v zajímavých inscenacích.

Herec Michal Slaný se tedy po osmi letech angažmá v Národním divadle ocitl na volné noze. Jak poznamenává, člověk se musí víc snažit. Co se stane, když herec nemůže dorazit na naplánované představení? Co se ženy dozví z inscenace Vše o mužích? A jakou roli by nejspíš nikdy nevzal? I to se dozvíte při poslechu audio záznamu.

Záznam celého rozhovoru s Michalem Slaným a dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání.