David Ondříček: Pocit osamění je dnes větší než v době Samotářů. S novým filmem jdu s kůží na trh

6. říjen 2026

Co když zjistíte, že život, který jste si vysnili, vypadá ve skutečnosti úplně jinak? David Ondříček se se svým novým filmem vrací do současné Prahy a ke kořenům své tvorby. V komedii Kluci to vidí jinak než holky sleduje sedm lidí, kteří hledají lásku, směr i odvahu něco ve svém životě změnit. Proč měl potřebu vrátit se k příběhům lidí kolem sebe? A proč říká, že natočil možná svou nejsmutnější komedii?

Co člověk prožívá čtrnáct dní před premiérou?

No, je to nervozita. Můj prsten Oura mi ráno hlásil, že je potřeba trošku zpomalit a že mám velký spánkový deficit. Včera jsme byli například na premiéře v Ústí nad Labem, přijeli jsme v noci a dneska jedeme do Hradce Králové. Je to prostě náročné, ale zároveň jsem takový rozechvělý a hrozně se těším, co tomu lidi řeknou. Přece jenom to děláme tři roky.

Od premiéry Samotářů uběhlo 26 let. Dnes už je to klasika, stejně jako film Šeptej. Neštve tě to automatické spojování? Je to předurčující...

Přiznám se, že takto nepřemýšlím. Mě těší, že lidi o těchto filmech mluví, protože je hodně filmů, o kterých se vůbec nemluví. To, že filmy přežijí roky a stále rezonují, je pro mě odměna. Ať už o nich mluví jakýmkoli způsobem, jsem rád.

Čtěte také

V dramaturgické lince k tomu musíme ještě přidat snímek Jedna ruka netleská. Proč ti cesta k současnému tématu trvala víc než čtvrtstoletí?

Ta rovnice je poměrně složitá. Není to úplně jednoduché. Za prvé jsem se tak nějak zabydlel v dobovkách, které mě začaly bavit. V devadesátkách nám totiž všichni říkali: Proč točíte pořád jenom o nějakých loserech ze současnosti? Natočte něco o Karlu IV. nebo praotci Čechovi. Teď si samozřejmě dělám srandu, ale bylo to prostě: Natočte nějaké historické filmy.

A já jsem si říkal, že je to vlastně pravda, a začal jsem se těmi tématy zabývat. Můj první takový historický film byl Ve stínu. Tehdy jsem se bavil s tátou o jeho životě a on říkal, že je zajímavé, že ještě nikdo nic nenatočil o měnové reformě z 50. let. Takže jsem se tím tématem prokousal.

Pak přišla postava Emila Zátopka. Předtím mě Michal Reitler oslovil s Duklou 61 a tak dále. Takže jsem zkrátka skočil na historická témata. Najednou uběhlo 26 let a já jsem se vrátil, jak říkám, ke kořenům.

Ale pamatuju si, že jsem mezitím byl se Samotáři na festivalu v Torontu. Byl tam jeden český emigrant, filmař, výborný chlap. Říkal jsem mu, že bych chtěl natočit něco historického. A on mi povídá: Ne, to nedělej. Ty umíš humor, umíš dělat srandu. To málokdo umí.

Čtěte také

Takže jsem ho neposlechl. Ještě jsem natočil Jedna ruka netleská, ale k tomu humoru jsem se naplno vrátil až po šestadvaceti letech.

Ty jsi někde řekl, že jdeš s kůží na trh. V čem to je jiné? Vždyť i se Zátopkem člověk jde s kůží na trh.

Tou kůží byl v tomto případě bílý papír, před který jsem si před třemi lety sedl s tím, že napíšu příběh svých kámošů a svůj vlastní. A to je ta kůže na trhu. Ten film je extrémně osobní. Svým způsobem v něm krutě vyprávím o svých kamarádech a jejich strastech, ale mám tam i ty svoje. Sám se taky odhaluju. Sice nikdo neví, kdo je kdo, ale pro mě je to jít s kůží na trh. Do jisté míry ukazuju svoje soukromí.

A vědí to ti kámoši?

Jo, samozřejmě. Bylo to pro ně velmi osobní. Naštěstí jsem to udělal tak, že tam nikdo není v plném rozsahu takový, jaký opravdu je. Třeba v postavě Karla, takového právníka, který je poměrně ambivalentní postavou, jsem spojil víc lidí dohromady. Žádný z příběhů není čistě tak, jak se stal. Vždy je tam určitá stylizace.

Když to propojíme se Samotáři – jsme dnes ještě osamělejší, než byli tehdy Samotáři? Protože byť je to pochopitelně kolektiv, skupina kamarádů, kteří se víceméně všichni znají, ta jejich izolace je brutální.

Čtěte také

Paradoxně ano. Na rozdíl od Samotářů máme dnes sociální média, která vlastně vznikla proto, aby si lidé byli blíž. To byl původní záměr třeba Facebooku – aby se lidé seznamovali. Ale mně naopak přijde, že nás to postupně zastrkalo do jednotlivých místností. Žijeme ve velkém městě a už ani nebloudíme po městě, abychom někoho potkali. Sedíme doma v místnosti a snažíme se bavit s někým, kdo je úplně někde jinde.

Mně přijde, že pocit osamění a určitá deprese mladé generace jsou dnes větší, než byly v roce 2000.

Takže jsem to pochopil správně, že je to jeden z leitmotivů filmu? Vidíme skupinu známých a přátel, ale vlastně absolutně izolované jedince, z nichž si každý jede sám za sebe.

Až na pár věcí je to téma, které bylo i jedním z hlavních témat Samotářů. To, co přinesli Petr Zelenka a Olga Dabrowská, bylo právě to, že lidé, i když jsou ve velkém městě obklopeni dalšími lidmi, se cítí osamocení.

Kluci to vidí jinak než holky (2026) HD trailer

Pak jsem zjistil, že to vůbec není jen naše česká doména. Naopak třeba v Asii je to velice rozšířený jev. V Japonsku se na konci 70. let objevil hudební, ale do určité míry i lifestylový směr, kterému se říká city pop. Má svoje přesné vizuální symboly a mezi mladými lidmi byl strašně populární. Možná ti, kdo city pop poslouchají, znají nejen některé písničky, ale i typické vizuální motivy – třeba noční město po dešti a odrazy neonů.

A já jsem se pokusil tyhle dva světy spojit: vizuálně Japonsko 70. a současné Česko.

Proč název nového filmu vyvolal odpor i u Ondříčka doma? A jak se za 26 let od Samotářů proměnila Praha i mezilidské vztahy? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Libor Bouček , opa
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.