Malíř a architekt Zdeněk Daniel. Ve svých projektech zviditelňuje i romské dějiny

V ateliéru si prohlížíme obrazy Zdeňka Daniela.

„To je akryl na plátně, někde jde kombinované techniky. Například toto je obraz s názvem Yenkee Zephyr a toto jsou Věci vesmírný,” představuje umělec Zdeněk Daniel zlomek motivů, které prostupují jeho tvorbou.

„Volné malbě a kresbě se věnuji už 30 let. Vždycky zabřednu do nějakého tématu, kolem kterého se to pak točí, takže vznikne třeba 10 až 20 obrazů.”

Nejčastěji používá modrou barvu. Pomocí té snadněji přenáší své pocity.

Čtěte také

Malíř Zdeněk Daniel: Od kreseb historických domů do vesmíru

„Já jsem spíš idealista. Moje obrazy vyjadřují i moji duševní polohu. Člověk má náhled na věci, které v něm rezonují. A jak se vyvíjím a koukám na to v nějaké perspektivě - třeba ve 20 letech, ve 30 letech, teď je mi 54 let - to mě vždycky nějak ovlivní a pak vždycky vznikne nějaký cyklus.”

Jeho tvůrčí činnost často reflektuje nejen jeho vlastní pocity a zážitky, ale i rodinou historii.

„Jak maminka vyprávěla, ona sice byla z rodiny světský, ale za 2. světové války žili i na vozech - měli obyvatelné maringotky. Pak bydleli v bytě. Vyprávěla mi jak hauzírovali, obchodovali, chodili po vesnicích a prodávali látky. A o tom samém byl i příběh mého tatínka. Já jsem pak jako pubertální mladík s nimi hodně jezdil za rodinou třeba na Slovensko. Měli vůz jako střelnici, točili vatu a podobně, takže to bylo mé dětství.”

Zdeněk Daniel je ale také architekt. Navrhuje novostavby, ale renovuje i staré budovy. Není proto překvapením, že některé také přenáší na plátno.

Čtěte také

Rekonstrukce historického domu musí korespondovat s moderní dobou, říká architekt Zdeněk Daniel

„Lidi mě znali v Jablonci díky tomu, že jsem kreslil starý baráky, takový dokument. Kresil jsem různě po ulicích, různý zákoutí, historizující starý domy, některý secesní, atd. A bylo toho mnoho, namaloval jsem přes tisíc obrazů starého Jablonce. Spíš jsem dokumentoval ne úplně významné jablonecké památky, bezvýznamné domy, nádvoří, různý zákoutí. Třeba tady tu  ulici 5. května, kde se vlastně většina domů kolem roku 2000 zbořila.”

Inspirací mu je ale téměř cokoliv, například jedna z tradičních českých firem:

- Tady koukám dámská lodička.

„No jasně! Ale původní obraz vznikl v roce 1993, já už ho ani nemám, nevím, kam se poděl. Šlo o cyklus obrazů, které jsem dělal voskovýma pastelama a křídama. Byly tam ještě obrazy z Paříže, novink, Art Nova, secese a ještě nějaké věci - a tohle je ulice, kde stál ten střevíc. Bylo to kreslený úplně jinou formou.”

A od různých forem, i když nejen od nich, se pak odvíjí délka zpracování finálního obrazu.

„Obraz v hlavě vzniká třeba rok, půl roku nebo několik měsíců, než se mi to ucelí a dám to na plátno. No a pak už je to rychlejší proces, protože ten akryl to umožňuje. Akryl rychle schne, je vodou ředitelný, není to jako olejový barvy, který mají nějaký svůj proces a řemeslný zpracování. To, že barvy rychle schnou, mi vyhovuje - jsou věci, které chci dát na plátnu rychle kvůli emocím.”