Elena Gorolová vzpomíná na Vánoce svého dětství

„Já jsem byla jedináček. Co jsem si přála, to jsem pod stromečkem měla, protože rodiče mi to mohli koupit. Oba dva pracovali, tatínek i maminka. Když mi bylo třinácti letech, narodil se mi bratr. Dárečky jsme pořád měli, i když už ne tak velké, ale něco bylo pokaždé. Nejdůležitější ovšem byla rodina.

O prožívání Štědrého dne ve svém dětství vypráví Elena Gorolová s nostalgií. Vánoce pro ní tehdy představovaly chvíle strávené s rodinou, sdílený čas a drobné radosti, které nebyly samozřejmostí.

„Pamatuji si, jak jsme chodili k babičce a byli hodně s rodinou. Dnes už tomu tak není, tatínka už nemám a hodně chyby. Už nikdy to nebude takové, jaké to bylo a mě je to strašně líto. Táta už s námi nikdy nebude sedět u stolu, nepopřeje nám, nezavzpomíná. Abych řekla pravdu, nemám už Vánoce ráda.”

Už několik let však pro paní Gorolovou Vánoce nemají podobu, jakou si pamatuje z dětství. Po smrti tatinka, který dnes citelně chybí, z rodiny odešel ten, kdo dokázal přirozeně propojovat jednotlivé generace a s pečlivostí předávat vánoční tradice dál.

„Určitě bych chtěla, aby naše rodina byla zase taková, jak bývala. Hodně členů mezi sebou nemluví a to mě trápí. I když taťka není, spousta dalších příbuzných je a tak jsme mohli tradici vést dál. Jenže kvůli nedorozuměním spolu nejsme a  to mi chybí.”

Na štědrovečerní tabuli proto přetrvává tradice v podobě talíře navíc, určeného těm, kteří už mezi námi nejsou. Je tichou připomínkou blízkých, na něž se nezapomíná ani v čase sváteční radosti.

„Když chystám štědrovečerní stůl, nepočítám talíře. A vždycky mám talíř navíc.”

S láskou také vzpomíná na skromně ozdobený vánoční stromeček svého dětství. Společně s babičkou na něj vyráběly jedlé ozdoby, které jí dodnes připomínají, v čem pro ně tehdejší Vánoce spočívaly.

„My jsme s babičkou dělaly takové čokolády, třeba ve formě hvězdičky. Venku na zahradě to ztuhlo, jen se to vyklopilo, dal se do toho háček a balilo se to do něčeho, čemu se říkalo pozlátka. Nebo jsme takhle věšely kostkový cukr nebo vatu. A prskavky. Bylo to pěkné.”