Elena Gorolová vzpomíná na Vánoce svého dětství
Elena Gorolová vzpomíná na to, jak v Ostravě v rodinném kruhu slavili Vánoce a připomíná zvyky a tradice, které si z té doby zažila.
„Já jsem byla jedináček. Co jsem si přála, to jsem pod stromečkem měla, protože rodiče mi to mohli koupit. Oba dva pracovali, tatínek i maminka. Když mi bylo třinácti letech, narodil se mi bratr. Dárečky jsme pořád měli, i když už ne tak velké, ale něco bylo pokaždé. Nejdůležitější ovšem byla rodina.
O prožívání Štědrého dne ve svém dětství vypráví Elena Gorolová s nostalgií. Vánoce pro ní tehdy představovaly chvíle strávené s rodinou, sdílený čas a drobné radosti, které nebyly samozřejmostí.
„Pamatuji si, jak jsme chodili k babičce a byli hodně s rodinou. Dnes už tomu tak není, tatínka už nemám a hodně chyby. Už nikdy to nebude takové, jaké to bylo a mě je to strašně líto. Táta už s námi nikdy nebude sedět u stolu, nepopřeje nám, nezavzpomíná. Abych řekla pravdu, nemám už Vánoce ráda.”
Už několik let však pro paní Gorolovou Vánoce nemají podobu, jakou si pamatuje z dětství. Po smrti tatinka, který dnes citelně chybí, z rodiny odešel ten, kdo dokázal přirozeně propojovat jednotlivé generace a s pečlivostí předávat vánoční tradice dál.
„Určitě bych chtěla, aby naše rodina byla zase taková, jak bývala. Hodně členů mezi sebou nemluví a to mě trápí. I když taťka není, spousta dalších příbuzných je a tak jsme mohli tradici vést dál. Jenže kvůli nedorozuměním spolu nejsme a to mi chybí.”
Na štědrovečerní tabuli proto přetrvává tradice v podobě talíře navíc, určeného těm, kteří už mezi námi nejsou. Je tichou připomínkou blízkých, na něž se nezapomíná ani v čase sváteční radosti.
„Když chystám štědrovečerní stůl, nepočítám talíře. A vždycky mám talíř navíc.”
S láskou také vzpomíná na skromně ozdobený vánoční stromeček svého dětství. Společně s babičkou na něj vyráběly jedlé ozdoby, které jí dodnes připomínají, v čem pro ně tehdejší Vánoce spočívaly.
„My jsme s babičkou dělaly takové čokolády, třeba ve formě hvězdičky. Venku na zahradě to ztuhlo, jen se to vyklopilo, dal se do toho háček a balilo se to do něčeho, čemu se říkalo pozlátka. Nebo jsme takhle věšely kostkový cukr nebo vatu. A prskavky. Bylo to pěkné.”
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Mělo jít o nadaného akademika i sportovce. Tvrzení o úspěších profesora z Cambridge ale média vyvrátila
-
Trumpův taneční sál Bílého domu je zatím v nedohlednu. Odvolací soud nařídil stavbu zastavit
-
Maskování a stokrát opakovaná lež. Ruská taktika je ‚kdo ví, jak to bylo‘, říká o dronu v Lipsku Bříza
-
Seemanová si věří na rychlý čas a Čejka se těší na střet s aktuálními ikonami. Plavce čeká mistrovství Evropy