Majitel, co mi nedá vodu z kohoutku, je hamoun, říká Pavel Maurer

Jedl jsem v dobré restauraci, kde výborně vaří, mají zahrádku s vodotryskem, skvělou atmosféru, zkušenou obsluhu a určitě i velmi pravidelnou a vybranou klientelu. S kamarádem, který má stejně jako já přes 100 kg tělesné váhy, jsme si dali aperitiv, předkrm, polévku, hlavní jídlo, dezert a ještě velmi slušné víno. Pak přišla ta zrada!

Odmítli mi totiž poskytnout vodu! Byl jsem host, který u nich utratil za oběd poměrně slušný obnos, ale když jsem řekl, že k tomu skvělému vínu bych si nejraději dal obyčejnou vodu z kohoutku, řekli, že ne. Ani když si ji zaplatím. Majitel si to prý nepřeje. Za žádné peníze!

Čtěte také

Všichni, co chodíme do restaurací, jsme už zažili, že někde vám dají džbán vody zdarma, jinde si zase naúčtují nějaký zanedbatelný paušál a ještě vám dají do vody citrón nebo mátu. Odmítnout podávat vodu úplně pokládám za nezdvořilost a obchodní hloupost provozovatele.

Vím, že minerálky a vůbec vody ve skle jsou finančně zajímavým artiklem, kterým si restaurace výrazně vylepšují platební bilanci. Také vím, že některé minerální vody jsou velmi dobré na povzbuzení chuti k jídlu, nebo naopak pomáhají při trávení. Perlivé a neperlivé vody a minerálky do gastronomie rozhodně patří. O tom není diskuse.

Pokud však pijete vodu k vínu, dejte si pozor a zvažte, čím ho budete zapíjet. Některé příliš mineralizované vody mohou ve vašich ústech způsobit, že vám drahé víno zhořkne v puse.

Čtěte také

Právě v těchto případech raději volím obyčejnou vodu, protože je k vínu neutrální. Pokud mi ji restaurace odepře i za peníze poskytnout, beru to tak, že majitel je hamoun a mám velký problém jeho podnik znovu navštívit.

Dobré jídlo, kvalitní víno a voda, která má pokud možno co nejméně dalších příchutí – to je nejsvětější trojice správné gastronomie. A té by chytrý restauratér rozhodně bránit neměl.