Lucie Konášová

Jaká platí pravidla při psaní scénářů? "Je to velmi složité a pro člověka, který nepíše, asi těžko představitelné. Prvotní je nápad, máte nějaký pocit, zaujme vás příběh, ale to je strašně málo. To je jako když chcete stavět barák a máte první dlaždičku, ani tu první cihlu nemáte. Takže musíte z toho příběhu postavit příběh podle dramatických zákonitostí jako za dob starého Řecka. Musíte znát ty postavy, promyslet si je, celou jejich genezi, vědět, kdo byl tatínek, kdo byla maminka, co s nimi dělali v dětství. To jsou věci, i když se tam třeba neobjeví, tak té postavě dají barvu," uvedla scenáristka.

Nemá někdy potíže s tím, že na českou seriálovou scénu připadá málo postav a příliš málo herců? "Mám s tím problém, ale větší problém s tím má režisér. Když Viktor Polesný obsazoval Nemocnici na kraji města, tak u základních figur to bylo dané a navíc jsou to herci, kteří minimálně účinkují v seriálech, ale u všech těch dalších rolí to bylo naprosté peklo. Dal si podmínku, že nechce seriálové herce, chtěl nové tváře, aby se lidé měli na koho koukat a neměli pocit, že nevědí, na kterou stanici momentálně koukají," doplnila Lucie Konášová.

A bylo potřeba z její strany hodně odvahy sáhnout na Dietla? "Byla to strašná výzva. Vždycky jsem si přála pokračovat v nemocnici. Když se mi to splnilo, když jsem vyhrála konkurz, tak to byla strašná radost, ale vzápětí šok. Když procházíte Dietlův text, tak je jednak brilantně napsaný, fantasticky vystavěné figury, úžasné dialogy, má obrovský smysl pro vtipnou zkratku a zároveň dokáže stavět z malých zápletek velké drama. A další věc byla, že měl dokonale zmáknuté lékařské prostředí. Přesně věděl, o čem píše," dodala Lucie Konášová.