Tenistka Hana Mandlíková: Komunismus do lidí pouštěl strach a závist. Jedinou šancí na svobodu bylo vyhrávat

Lidé měli možnost znovu vidět československou sestavu z roku 1986. Uvědomil jsem si, jak je najednou člověk nesmírně hrdý, že vás vidí, že jsou zaplněné tribuny a že dnes člověk může svobodně říct, co má na srdci. Vnímáte to stejně?

Hana Mandlíková na tenisovém turnaji žen Livesport Prague Open, 26. července 2026|foto:Michal Krumphanzl, ČTK

Mám to úplně stejně. Když jsem stála na kurtě a viděla ty lidi, kladla jsem si otázku, jak se tohle stalo. Jak je možné, že nás pozvali. Je to změnou vedení. Jsou tam jiní lidé, kteří si váží svobody a svobodného slova. Není v tom takové to: „Já jsem nejlepší, já to všechno vím nejlíp.“

To jsem říkala i na kurtě, nechci to teď znovu opakovat, ale v podstatě jde o to vážit si druhých lidí a toho, co dokázali. A nejde jen o tenis, ale o jakoukoli profesi. Když je někdo dobrý, tak to pomáhá i druhým lidem. Můžu se poradit, jak to dokázali, můžu od nich získat informace. Není to o tom: „Já jsem nejlepší, já všechno znám, já si chci nahrabat peníze.“ Takhle to není. To není život. Život je o tom dávat, mít rád a užívat si života.

Čtěte také

Vítězka Wimbledonu Linda Nosková: Nechci si moc připouštět, že se něco takového povedlo. Chci začít zase od začátku

Než jsme došli do našeho R-streamu, tak jsem sledoval, jak jste se potkala s panem Šavrdou a s panem Kodešem, se skutečnými ikonami, těmi, kteří byli inspirací pro děti. Cítila jste, že teprve teď se zcela svobodně vracíme ke všem těmto ikonám a že český tenis je generačně opravdu propojený? Že se tady najednou potkáváme a že dojde k vašemu setkání s Lindou Noskovou, že teprve toto je ta změna?

Je strašně krásné, že to tak je. Za komunismu byla mezi hráčkami závist. Ta dokázala víc a ta ještě víc. Mluvím o své generaci, kde to nebylo čisté. Komunismus do lidí jakoby injekcí pouštěl závist, strach a nesvobodu. Udělal z nich nečisté lidi.

Myslím, že svoboda tomu pomohla. Dnes jsou lidé úplně normální, mají jeden druhého rádi. A vidět Honzu? On byl pro mě vždycky ikona a příklad. Sledovala jsem ho na Spartě, byl to idol. A Vláďa taky. On byl na Štvanici, já na Spartě, ale taky jsem ho sledovala. Hráli jsme proti nim ligu. Prostě to jsou lidé, kteří tohle všechno začali.

Jak moc byl úspěch v tenise motorem pro to, aby člověk mohl být svobodnější, mohl cestovat po světě? Šlo i o to nebýt jen nejlepší v tom, co dělám, ale mít i možnost úniku?

Člověk musel být v Československu nejlepší, aby mohl cestovat. To znamená být první nebo druhý. Ostatní měli s cestováním strašné komplikace. Hnalo vás to k tomu, abyste opravdu byl nejlepší.

Jenomže já jsem to vždycky brala jinak. Já jsem vždycky byla svobodná. Vždycky. Kdybych nebyla svobodná, tak bych utekla.

Čtěte také

Bylo těžké to pochopit, vzpomíná Mandlíková, jak Štvanice před 40 lety fandila ‚Američance‘ Navrátilové

A právě to jsem chtěla říct na tom dvorci. V podstatě jsem byla smutná, když diváci fandili Martině. Ale pak jsem si to obrátila v pozitivní věc. Kdyby nebylo Martiny, tak bych emigrovala. Protože když Martina utekla, oni věděli, že když mi nedají svobodu, tak uteču taky. A to už by nezvládli.

Takže musím Martině vlastně poděkovat. Ona si zasloužila každý potlesk, když sem přijela. V ten moment mi to bylo nepříjemné, ale pak jsem si to takhle obrátila. A je to skutečně pravda.

A mluvily jste o tom s Martinou? Vyhrály jste spolu US Open...

Ne, nikdy jsme o tom nemluvily.

Hana Mandlíková (ČSSR) a Martina Navrátilová (USA) přicházejí na štvanický kurt k utkání Poháru federace v červenci 1986|foto:Pavel Khol, ČTK

Jenom pro představu, člověk přece musel vnímat, že to není nefandění československému výběru, ale že to je symbol vzdoru vůči režimu. Pro sportovce, který bojuje o čtvrté vítězství v Poháru federace, musí být strašně těžké přepnout si to v hlavě.

Po deblu mě taky málem vyhodili. Byla jsem tak naštvaná, že jsem málem zbořila rozhodčího.

Když to vezmu tenisově, bylo vlastně zajímavé, že to skončilo tak, jak to skončilo. Debl se ale ještě hrál.

My jsme se po singlu vrátily do šatny. Holkám jsem řekla, že na to kašlu, že už debla hrát nebudu. A Helena se přidala, říkala, že taky nebude hrát. Pak poslali nějakého papaláše, který řekl, že musíme hrát. Tak jsme hrály.

Byla tam ale ještě jedna zajímavá věc. Před začátkem Poháru federace vždycky nastoupily všechny týmy. A za mnou přišel nějaký papaláš – už nevím, jak se jmenoval – a řekl mi, že musím představit všechny týmy, ale že nesmím jmenovat Martinu.

Čtěte také

‚Jsem hrdá Češka.‘ Tenisová legenda Navrátilová obdržela od prezidenta Pavla Řád bílého lva

To vám řekl?

To mi řekl. A já mu na to řekla, ať to teda řekne někomu jinému, protože já Martinu představovat budu. Asi to pak nechali být, protože jsem normálně Martinu představila v angličtině i v češtině. Oni prostě nechtěli, abych ji jmenovala, jako by tam nebyla. Umíte si to představit?

Trochu si to představit umím, protože jsem částečně v té době žil. Byť to může znít v roce 2026 lapidárně a jednoduše, tak to že jste ji představila, byl opravdu hrdinský kousek.

Byl to hrdinský kousek. Můj táta mě vždycky strašně mírnil, ale já jsem byla v těchto věcech tak trochu rebel, bylo mi to úplně jedno.

Řeknu vám ale ještě jeden příběh. My jsme nemohli hrát ve čtyřech zemích: v Chile, Jihoafrické republice a ještě ve dvou, které si už nepamatuju. Já jsem byla pozvaná na nějakou exhibici v Chile. Tam jsme samozřejmě nesměli s českým pasem. A ještě tam se mnou chtěl jet můj bratr.

Takže „ztratil“ svůj český pas a poslal mě do Holandska. Já jsem mu tam dala chilská víza, on si tady zažádal o nový pas a já ho potom zastihla v Paříži. Odletěli jsme a já jsem normálně tu exhibici odehrála. Pak jsme odletěli zpátky do Prahy a ten bráchův pas s chilskými vízy jsem spálila.

Pak jsem přijela na Spartu a přišel za mnou pan Suk a měl ke mně takový proslov. Takže to byly takové harakiri, co jsme museli dělat. Jednu dobu jsem měla asi sedm pasů, protože jsme potřebovali víza do každé země. Pořád jsme cestovali, takže v jednom pasu byla víza třeba do Ameriky, v jiném do Německa, všude jsme potřebovali víza.

A v této souvislosti jste naprosto přesně ilustrovala, proč byla povinnost být absolutně nejlepší. Kdyby totiž váš sportovní výkon pokulhával, tak by za toto přišel i trest.

Přesně tak. A nejenom to. Oni měli obavy, že když se člověk stal v nějakém sportu globálně známý, že by z toho byl potom strašný humbuk a problém. Jediná šance bylo být dobrý a vyhrávat.

Proč se o tenise říká, že je to nejtěžší sport, pokud jde o psychiku? A jak moc je dnešní generace tenistů jiná? Poslechněte si celý rozhovor.