Lovci mamutů v permafrostu rozhodně nekopali jámu. Zvířata bych oslepil a zapíchl zezadu, líčí autor knihy Ztracen v zemi mamutů

Umíte lovit? Kvůli knize jste musel někde zjistit, jak se to dělá.

Díky fakultě mám nejvyšší zkoušku z myslivosti, ale mamuty jsme už tenkrát nelovili. Můj poslední úlovek byl srnec. Pak jsem to vzdal, nepřišlo mi to jako smysluplná lidská činnost.

Obálka knihy Ztracen v zemi mamutů|foto: Slovart, Slovart

Kvůli knize jsem musel nastudovat spoustu literatury. To je pozůstatek mé vědecké kariéry, jsem zvyklý si udělat důkladnou rešerši. Mamut má nějakých pět tun, představte si, že nemáte nic jiného než kámen a nějaké naostřené klacky. A máte to zvíře zabít.

Já navrhuji oslepení. Ale teorií, jak je lidé zabíjeli, je hodně. Rozhodně nekopali jámu v permafrostu, jak píše Eduard Štorch. Nástroji, které měli, by to v té zledovatělé zemi nevykopali. Navíc – jak přinutit mamuta, aby šel a spadl do jámy? Zas tak hloupí mamuti nebyli.

Když byl mamut vzteklý, zvedl ocas. Pod ním se lovcům otevřela cesta, kudy ho propíchli.

Vypadá to spíš, že je zahnali nebo načapali v nějakým místě, kde se nemohli moc bránit. A potom se mu museli dostat oštěpem do vnitřností. A nejlepší cesta, jak se dostat dovnitř toho mamuta… Já vám napovím – když je slon vzrušený nebo navztekaný, zvedne chobot a ocas. A mamuti měli pod ocasem takovou koženou záklopku. Protože je to kožní řasa, zvedal nejspíš i tu záklopku. A tam se otevřela cesta pod ocasem, kudy ho propíchli.

„Norma byla nejhezčí mladá žena v táboře. Byla drobnější a štíhlejší než ostatní ženy, ale tento nedostatek vynahrazovala přitažlivostí tváře a uměním zdobit si vlasy i oděv.“ To je citát z knihy Ztracen v zemi mamutů. Kolik jste toho musel prostudovat, abyste věděl, co bylo v době lovců mamutů přitažlivé, jak se různé věci dělali nebo jak se mohly stát?

Čtěte také

„Ten mamut se na mě dívá!“ Dokonalý model mamutí matky s mládětem vznikal celý rok

Ženy nebyly jediný problém. Období lovců mamutů – termín, který zavedl archeolog Karel Maška, není to Štorchův vynález – je tzv. Gravettien, období kolem 26 tisíc let před současností. A usuzovat na vzhled žen a vůbec lidí z té doby můžeme opravdu jenom z nějakých pozůstatků. Odborníky i laickou veřejnost hodně ovlivnila „chudák“ Věstonická venuše.

Díval jsem se na záznam z nálezu hrobu věstonické ženy. Měla zhruba 159 centimetrů, což byla na ženu v té době slušná výška. Muži byli vysocí a ženy byly menší. A odhaduje se, že tahle žena vážila asi 56 kilo. Takže Věstonická venuše by musela vážit zhruba dvojnásobek. Takže jak ženy vypadaly – těko říct.

Lovci mamutů nejsou úplně šťastná volba, jak učit děti naše první dějiny.

Štorchův Kopčem a Veverčák vám tedy nestačili?

Nejenom mně, je to názor mnoha odborníků. Pana Štorcha mám v hluboké úctě. Byl to pedagog, zarputilý člověk, který šel za svým a jako učitel dějepisu pro něj udělal strašně moc. Otevřel téma, které se do té doby nijak neučilo.

Teď jsem Lovce mamutů našel někde v doporučené literatuře pro školy. A když jsem si nejbizarnější pasáže z Lovců mamutů přečetl, zarazil jsem se. Být dítětem, těch lidí se skoro bojím. Štorch je pojímá trošku jako opice. Ustupující čelo i brada, silný chrup, vystupující špičáky. A je to drastický popis – chodí polonazí v době ledové. Což tedy lze, ale ne dlouho.

Čtěte také

Historické prameny, digitální média a Indiana Jones. „Škola a dějepis nefungují ve vakuu,“ vysvětlují autoři nové učebnice

Problematických míst je tam víc. Jestli to má fungovat jako dějepis našich prvních dějin pro děti, je to v této chvíli už trochu nešťastná volba. Před sto lety to určitě bylo fajn a byl to i velký marketingový počin. Ale dneska už to moc nefunguje.

Při čtení vaší knihy jsem měla pocit, že čtu KODovky – Knihy odvahy a dobrodružství. Budou to ještě dnešní děti baštit?

Jestli to budou baštit, to vím ještě míň, než co baštili lovci mamutů. Základní poučka pro každého začínajícího spisovatele je: „Pište to, co byste sami chtěli číst“. A já jsem taky prožíval KODovky, Knihy odvahy a dobrodružství. Miloval jsem Ernesta Thompsona Setona – Dva divoši, to je moje stěžejní knížka –, májovky, Král šedých medvědů a další knížky. A nějak mi chyběly příběhy z přírody, dobrodružství, reálný, opravdový. Trošičku mi vadí, že se dnes v dětské literatuře ve filmech jenom mává kouzelnou hůlkou a všechno je vyřešeno. Nemáme schopnost v přírodě přežít.

Ilustrace Kateřiny Coufalové z knihy Ztracen v zemi mamutů|foto:Kateřina Coufalová, Slovart

Proč nechal Pavel Radosta knize otevřený konec? Chystá se psát další díl? Poslechněte si celý rozhovor.