Lazury jako průlet galaxií. Restaurátor musí vnímat nejjemnější nuance, líčí malířka Vybíralová

Jakou roli sehrává vaše zkušenost v restaurování i znalost starých technik a historických receptur při současné práci?

Užívám to hodně. Myslím si, že mě restaurování silně nacílilo ke kořenům malířství, do těch úplně nejhlubších, které si můžeme vůbec představit. Miluji staré barokní mistry a měla jsem obrovské štěstí, že během studií prostě musíte projít veškerými technikami, musíte rozumět, jak ti malíři smýšleli, co dělali. Musíte být hodně konkrétní, jaký malíř používal jaký rukopis. Musíte znát technologie, musíte znát pigmenty, musíte znát historii. Zkrátka se v tom restaurování ve vás snoubí velké nároky na vás samotného: krom toho, že musíte být skvělý malíř, musíte mít citlivé oko vycvičené na nejmenší nuance, ať už tvarové, tak odstínové, tak potom musíte být taky dobrý technolog, chemik a historik.

A tohle všechno, co jsem si opravdu během studia doslova vydřela, prodřela a procítila to, potom vyústilo v zábrusy vzorků, což je takový miniaturní, setiny milimetrů velký vzoreček – protože vy nesmíte samozřejmě poškozovat dílo, takže z nějakého poškozeného místa, které už na tom obraze je, odejmete vzoreček a pak ho zaléváte pryskyřicí a pobrušujete.

Čtěte také

Jak vypadal vesmír, když byl ještě kojenec? Webbův teleskop vyrazil do vesmíru, bude zkoumat jeho počátky

A teprve pod mikroskopem najednou uvidíte tu vrstvu, ty lazury a to jako kdyby se před vámi otevřel nový vesmír, letíte tou galaxií a říkáte si: wow. Když tohle procítíte, rozumíte těm vrstvám a vidíte, jak smýšlel ten malíř, tak se to potom svým způsobem do vás vpije.

Promiňte ten dlouhý oslí můstek, ale to všechno se právě překlopí potom do té mé moderní technologii, kdy třeba u těch monumentálních portrétů sice kreslím pastelem, je to úplně rozdílná technologie, ale já si tam prostupuji ve vrstvách, kdy vím, který pigment jak pohltí lak – ten se mi třeba stáhne, druhý pod vrstvami vyleze nahoru, takže se krásně propojí. A když od těch portrétů, které mají třeba 3x5 metrů nebo 2x3 metry podstoupíte, tak se vám to spojí a krásně to funguje.

Co je autorská expozice Vstupte s námi do obrazu?

To jsem poměrně těsně po škole byla oslovena pro hodně náročný projekt. Na státním hradu Křivoklát vzniká tzv. Křivořezání a ke mně se dostalo 15 let naprosto neuchopené expozice, kdy spousta řezbářů má samozřejmě různé projevy, je různě řemeslně zdatná, mají různý autorský rukopis a tematicky to vůbec nebylo srovnané. Ke mně se dostala doslova hromada těchto děl a mně jako samotnému autorovi bylo velice líto, že tyto věci nemají svůj důstojný prostor, nejsou těm autorům dostatečně odprezentované. A já jsem se rozhodla, že se do toho zakousnu.

Bylo tam hrozně moc náročných prvků. Například Staré purkrabství je záležitost, do které nesmíte zasáhnout jediným hřebíkem, je to chráněný prostor. Byla tam taková nádherná sloupoví a mě nenapadlo nic chytřejšího než udělat jakoby vstupy do obrazů, které budou jemně viset. Vstoupíte do tmy, tam se rozsvítí a máte tam obrovské bílé panely, které vás provází a vytvoří se z toho příběh.

Čtěte také

Jak pracují mladí čeští animátoři? Navazují na tradici Karla Zemana, loutky už jsou ale minulostí

Já jsem právě do těch příběhů tahala ta díla, který jsem tam v prachu přebírala a říkala jsem si: tohle je nádherný, tady máme figuru, tady máme čerty, tady máme pohádkové téma, tady máme úplně rozličná témata, hlavu koně, klíč, šroub vyřezaný ze dřeva. A jak to dám dohromady.

Tam jsem oslovila úžasného, naprosto skvělého scénáristu Jindřicha Bíče, který udělal průřez textovou částí, já jsem tomu udělala ilustrace ke každé kóji. Vstoupilo se tam, lidé si to přečetli, dávalo to najednou krásný kompletní význam, spojilo se to, všechna ta absolutně rozličná témata těch řezbářských děl se zkompletovala a prošlo to takovým krásným příběhem princezny, která se narodila, pak byla zlobivá, pak se dostala do pekla – tam jsem využila ty pohádkové motivy – k drakovi. Pak se z ní vyklubala nádherná dospělá princezna, kde jsem využila figury v obrovských krásných ženských těl. Všechny díla jsou krásně popsaný. Mělo to poměrně krásné reference. V současnosti se ta expozice doplňuje, protože v rámci Křivořezání vznikají další díla.

Čtěte také

Moderní architektura se snad konečně odlepila od svého strašného pádu, věří architekt Rajniš

Jak jste se dostala k projektu Michaela Třeštíka Umění vnímat architekturu?

Teď si tak uvědomuji, že to bude znít všechno až moc neuvěřitelně, že to ke mně tak přichází, ale opravdu to tak bylo. Bylo to v době, kdy jsem měla zpřetrhaný šlachy na pravé ruce, o se blbě kreslí, byla jsem v lázních a zavolali mi z Albatrosu, že by měli zájem o to, jestli bych se nezúčastnila výběrového řízení.

Já jsem byla poměrně dost oddaná osudu, v tu chvíli opravdu bolavá a říkala jsem si: dobře, mám nějaké věci na Facebooku, mám tam deníky, určitě si to můžeme přeposlat atd. Víte, takových výzev k člověku přijde několik, ne vždycky se všechno podaří, takže jsem ten den šla v klidu spát a vůbec jsem nečekala, že mi už druhý den zavolají, že vyhrávám výběrové řízení, že pan Třeštík vzplál pro moje deníky a kresby, že miluje mojí, jestli můžu použít jeho slova, dravou a divokou linku, která je jistá a která ví, co dělá, a že zároveň v těch věcech zachytím podstatu, ale nejdu jako nějaký technický kreslíř, já bych to vykreslil a do nejmenšího detailu, že prostě jdu tou svojí svobodnou cestou, ale zachycuji ty nejdůležitější momenty.

Myslím si, že tohle je hrozně důležitý moment mé tvorby, protože za studií, jak jsem studovala dvě školy najednou, tak jsem neměla nejsnadnější období a všechno, co jsem dělala, co jsem si mohla zaznamenat, jsem si nemohla ničím vyfotit a já jsem si všechno kreslila. Proto možná je moje oko, moje duše navyklá tomu dokázat udělat to nejpodstatnější v poměrně krátkém čase, ještě teda tou tuší a perem.

Kde je v Praze k vidění street art Věrky Vybíralové? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.