Kuchaři hledají inspiraci i v umění. Do restaurace se ale chodíme především najíst, připomíná Pavel Maurer

12. listopad 2017
Kuchař - kuchyně

Teď pro vás máme jednu hádanku – víte, co má společného Rubikova kostka a dobré jídlo? Řešení nabízí ve své pravidelné glose gastronomický expert Pavel Maurer.

Pamatujete si ještě, jak vypadala slavná Rubikova kostka? Takový ten hlavolam, krychle složená z mnoha malých, různě barevných kostiček, které se všelijakým kroucením a točením musí srovnat do jednotné barevné škály.

V hlavolamech se nevyznám, ale tenhle nejspíš patří mezi nejznámější na světě a dodnes se prý pořádají olympiády, kdo to složí nejdříve a poslepu a tak.

Já bych to v životě nedokázal, ale vzpomněl jsem si na slavnou Rubikovu kostku, protože jeden francouzský cukrář podle ní udělal nádherný dezert. Každá kostička v rámci celé velké sladké krychle má jinou barvu a jinou chuť. To musí být úplný koncert pro mlsné jazýčky!

Fakt je, že člověk prý nejdříve jí očima. Já tedy musím přiznat, že osobně jím spíše nosem – vůně či pach jídla je pro mne důležitější než design. Ale nebudu tvrdit, že když vidím za sklem nějakého řeznictví krásný kousek uzeného, tak že se mi nesbíhají sliny, aniž bych něco konkrétního cítil nosem.

Jedl jsem už skutečně hodně designových jídel. Namátkou si vybavuji několik pokrmů vytvořených podle obrazů génia surrealismu Salvadora Dalí. Třeba lososové vlasy Mae Westové, slona na komářích nohou či mistrova osobního čokoládového rolls-royce.

Vedle toho jsem také jedl delikatesy ve stylu popu, rapu či jazzu v jedné hudební slavné restauraci, ochutnával jsem kytaru Jimmiho Hendrixe, nebo také jsem chytal ve vzduchu levitující chipsy ze žlutoploutvého tuňáka. Taky jsem zakousl klobásu z rybího masa, která vypadala jako plněná paprika, nebo molekulární olivu, jež chutnala jako oliva, vypadala jako oliva, ale nebyla to oliva.

Umění patří do galerií

Celé vám to vyprávím ne proto, abych se vytahoval, co jsem měl všechno v puse, ale protože nahlas si kladu otázku, zdali je to ta hlavní cesta budoucí gastronomie? A komu je vlastně určena? Mě baví jídla, která vypadají neobvykle, překvapivě ulítle, bláznivě, ale nejvíc mne baví, když také skvěle chutnají.

Jak tam chybí tahle nejpodstatnější koncovka, je všechno na nic. Bohužel mi připadá, že někdy se kuchaři, především v těch exkluzivních restaurantech prezentují spíše jako sochaři, malíři a designéři než prostě a jednoduše jen jako kuchaři.

Někdy to okouzlí, ale nikdy se nesmí zapomenout, že na umění se většinou chodíme dívat do galerie, zatímco do restaurace se chodíme hlavně najíst. Pokud pokrm okouzlí naše oko, nic proti, ale základem musí napořád zůstat jen a jen dobré jídlo a pití!

Spustit audio
autor: Pavel Maurer
  • Jídlo a zdraví
  • Komentář