Když ve Washingtonu osedláte segway
Poznávat nějaké město na kole má své výhody. Když to dovolí provoz v ulicích nebo v lepším případě cyklistické stezky, uvidíte toho víc, než když jdete pěšky. Zároveň se vyhnete tlačenicím ve veřejné dopravě nebo hledáním a placením parkování pro auto. Vyzkoušeli jsme si ale ještě lepší dopravní prostředek pro toulání po městě. Má sice také dvě kola, ale ke klasickému bicyklu má hodně daleko.
Vyjížďka po pamětihodnostech Washingtonu začíná pětiminutovou instruktáží na DVD. Sedíme v malé provozovně společnosti Segway, co by kamenem dohodil od Bílého domu. Segway, jak jsem zjistil, je i český název pro futuristicky vyhlížející elektrické vozítko.
Nejspíš jste už někdy viděli aspoň jeho fotografii nebo záběry. Stojí se na něm vzpřímeně, řidič nebo jezdec drží řidítka a směr pohybu upravuje jejich vykláněním do stran. Na první pohled zůstává přihlížejícím rozum stát: u všech všudy, jak ten člověk může udržet rovnováhu?
Dvě kola jsou přece umístěná rovnoběžně ve výši plošiny, na které stojí. Podle všech zákonů fyziky ale hlavně zdravého rozumu se musí každou chvíli zřítit dopředu nebo dozadu. Ale nezřítí. V segway jsou zamontované gyroskopy, které reagují na každý posun těžiště a koly jej vyrovnávají. Neptejte se mne jak, ale funguje to, jak se můžu sám přesvědčit, když po pětiminutovém videu přecházíme k praktickému výcviku.
Tedy, jestli se to tak dá vůbec nazvat, protože před vás prostě instruktor segway postaví, ukáže, jak nastoupit a pak už je to na vás. Trošku nervózně a váhavě to zkouším, ale s překvapením zjišťuji, že to jde a gyroskopy fungují.
Nahnu se dopředu, jede to dopředu. Mírně se zakloním a segway zpomaluje, brzdí ba přechází do pomalého couvání. Na vyklonění řidítek na tu či onu stranu reaguje stejně citlivě. Stačí pár minut a cítím se jako rozený segwayista.
"Provozujeme pravděpodobně nejbezpečnější prohlídky města," chlubí se Stephen Orr, majitel a manažer společnosti Segway Capital Tours. Za pět let, co mají v centru Washingtonu exkluzivní licenci na provozování podniku, se prý nestalo nic horšího než nějaká ta odřenina nebo modřina.
"Jediným omezením je váha. Pokud vážíte víc než nějakých 140 kilo, segway by to nemusel zvládnout," říká Stephen a můj zrak nechtěně sklouzává stranou na manželský pár turistů z Oklahomy, který, podezřívám, se téhle váhové hranici nebezpečné blíží, jestli už ji nepřekročil. Ale i mohutní manželé z Oklahomy za nějakou dobu sebevědomě a majestátně plují po místnosti sem a tam.
Naše osmičlenná skupina je připravená a na pokyn průvodce vyrážíme do rozpálených ulic americké metropole. Přiblížit projížďku zvukovým záznamem je těžké. Segwaye se pohybují nehlučně a výklad průvodce nahrát nejde, protože musíte mít obě ruce na řidítkách. A tak mohu jen hlásit, že jsme viděli všechny hlavní památky v prostoru od Bílého domu, přes Washingtonův monument až po Kongres.
Nejdramatičtější okamžik nastal, když jsme míjeli jednoho z pěšáků, který svou rozměrnou postavou zabíral tak dvě třetiny chodníku. Hlavně manželé z Oklahomy museli trochu zabojovat a jednu chvíli to vypadalo kolizi, kterou bych nazval střetem titánů. Ale pěšák ustoupil do silnice a dopadlo to dobře.
Segway si mne získal. Jenže tady v Americe za něj chtějí 5000 dolarů a v Praze se prý prodává za 160 tisíc korun, tedy ještě podstatně dráž. Dokud nezlevní nebo se dramaticky nezmění finanční situace naší rodiny, zůstávám věrný starému dobrému kolu. Nic jiného mi také nezbývá.
