Když mozek neposlouchá

Jana o syndromu vyhoření: Učila jsem se od pondělí do neděle, můj mozek měsíce neodpočíval

16. červenec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy syndrom vyhoření - žena

Lidem, kteří zažívají vyhoření, nedává smysl jejich práce, jsou psychicky vyčerpaní a přestávají z čehokoli cítit radost. Třeba u 29leté Jany se přepracování objevilo při studiu v Anglii. Teď už zpětně ví, že to přeháněla s učením a mozek nenechala odpočívat.

„Příznaky byly fyzické i psychické. Vyčerpání, rozklad osobních hodnot a velký pocit ztracenosti. Nevěděla jsem, kde je moje místo,“ popisuje syndrom vyhoření Jana.

Teď už Jana ví, že den, který nestráví učením, není zahozený

Stav jí potkal v době, kdy studovala vysokou školu ve Velké Británii. Zpětně si uvědomuje, že vedle psychických příznaků měla často silné bolesti hlavy, píchání v boku, bolest žaludku nebo silnou rýmu.

Kvůli studiu humanitního oboru musela mít načtených mnoho knih a filozofických pohledů. „Studium je tam hodně zaměřené na rozvoj argumentací, kreativního a originálního myšlení. Nikdy jsem neměla nějaký test nebo zkoušku, kdy se má člověk nadrtit nějaká fakta. Vždy tam šlo o psaní esejí a analýzu argumentů.“ 

Kromě Vánoc žádné volno

Slovenka žijící v Praze připouští, že se přepracovala. „Vlastně jediná náplň mého času bylo ráno vstát, jít do školy, tam něco číst a dělat si poznámky nebo být v knihovně. Jiné zájmy nebo sociální kontakty jsem neměla. Když nepočítám Vánoce, tak jsem neměla ani jeden volný den. Pracovala jsem nonstop, od pondělí do neděle.“

Čtěte také

Jana ukazuje v počítači fotky. V jedné složce má obrázky z oslavy po zkoušce. „Jsme tady s kamarádkami na oslavě, vypadám vesele. To byla určitě jedna z těch světlejších chvilek. Fotky z následujících měsíců nemám. Jen jsem se učila. Myslela jsem, že je to správné a že den, který nestrávím prací, je nanic. Dnes vím, jak je to nebezpečné.“

Zklamání z promocí

„Promoce pro mě byla zklamáním. Měla jsem pocit, jako bych ničeho nedosáhla a že jediné, co mám, je nějaký papír, na kterém mám napsané bakalář. Psychický rozklad už gradoval a vyústil do dost velkých depresí,“ popisuje Jana. Začala se o sebe více starat a změnila svůj hektický způsob života. Anglii opustila po více než pěti letech.

Čtěte také

Terapeut se jí ptá hlavně na to, jak odpočívá. Pokud někdo pracuje „hlavou“, měl by relaxovat fyzicky. „Musím si dávat pozor na to, aby byl můj odpočinžek zaměřený na práci s tělem. Terapeut se mě ptal, jak odpočívám. Tak jsem mu řekla, že strašně ráda čtu filozofii a literaturu faktu. On se zhrozil a vysvětlil mi, že to tak nejde. Mám si dávat pozor, aby byla moje relaxace zaměřená na cvičení, masáž nebo saunu.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.