Kalifornský zlatý sen stále žije

Je sobota ráno a obchod se má na farmářském trhu v 17tisícovém městě Susanville čile k světu. Hlavně maminky, někdy s dětmi, si tady na pultech vybírají čerstvou zeleninu a ovoce dovezené přímo ze zahrady. A také hovězí a skopové maso zvířat poražených před několika hodinami na jednom z okolních rančů. To se skladuje ve velkých chladicích boxech.

Zásoby potravin a vitamínů si tady pořizuje i odhadem 50letý Joe Norman. Na rozdíl od maminek a dětí s nimi nezamíří domů k plotně, ale do okolních hor severní Sierra Nevady, kde tráví už několikátý týden.

Tyhle pahorky, aspoň podle jeho názoru, pořád skrývají spoustu zlata. A když rozumíte trochu geologii a víte, kde hledat, máte velkou šanci, že zlato také najdete.

Pokud je to navíc ve vodě, je celkem snadné zlato narýžovat, popisuje Joe bez vzrušení něco, o čem snily před 160 lety statisíce lidí nejenom ze Spojených států, kteří se za zlatou vidinou do Kalifornie vydali.

Tady dovolte malou historickou vysvětlivku: žlutý kov sice našel předák stavební party James Marshall při stavbě Sutterovy pily nedaleko Sacramenta už začátkem roku 1848. S Johnem Sutterem se hned domluvili, že nález uchovají v tajnosti. Jenže někdo ze stavební party nedržel jazyk za zuby. Zpráva se rozkřikla nejdřív v Kalifornii a za několik měsíců po celých Spojených státech.

V prosinci 1848 oficiálně oznámil nález zlata v Kalifornii tehdejší prezident James Polk Kongresu ve Washingtonu a po několika týdnech o něm věděl prostřednictvím novin celý svět. Do Kalifornie se najednou hrnuli lidé toužící po rychlém zbohatnutí. Někteří lodí kolem Jižní Ameriky, jiní předlouhou a nebezpečnou cestou přes tehdy ještě málo prozkoumaný kontinent. Ale bylo to až v roce 1849, který si proto v Kalifornii letos připomínají.

Zpátky k dnešnímu zlatokopovi Joe Normanovi. Stejně jako většina jeho předchůdců před 160 lety, není ani on původním povoláním prospektor.

Učí matematiku a španělštinu na střední škole v Susanvillu. Zlatokopectví věnuje víkendy a prázdniny.

Chodí do hor obvykle se skupinou kamarádů. Rýžují na docela odlehlých místech a být sám by nemuselo být bezpečné. Ale nenechte se mýlit, nejsou to jen výlety mužů ve středním věku, kteří se rádi vracejí do klukovských let a snů.

Naposledy Joe našel krásný nuget, který vypadá jako pavouk, vůbec ne jako klasický zlatý oblázek, který obrousila voda.

Vypadal by prý krásně na nějakém klenotu. Joe by ho sice mohl prodat odhadem za 800 až 1000 dolarů, ale zatím si ho šetří, až najde další, které se němu budou hodit. Zlato prý najde při podobných výpravách často, jen ne tak těžký a zajímavý kousek. Zatím si ho ale schovává a nechává doma na horší časy. Cena dolaru klesá a obavy z inflace jsou ve Spojených státech velké. Investici do zlata považuje mnoho Američanů za rozumnou věc.

A když ho může Joe sám narýžovat, proč si ho zatím nenechat pro strýčka příhodu.

Při výpravách za zlatem se dá spojit příjemné s užitečným. S kamarády si při tom zaplavou a zarybaří. Zlato, které narýžují, jim někdy v budoucnu podle všeho víc než vrátí i náklady na takové výpravy.