Kajakář Dostál: Čtyřkajak je pro mě oddych. Při chytání ryb vydržím klidně deset hodin v kuse
Do studia Radiožurnálu Sport usedl kajakář Josef Dostál. V pořadu Páteční finiš si s Kateřinou Neumannovou povídal o proběhlém mistrovství světa v Duisburgu, ale také o jeho roli v reprezentačním A-týmu. Jak se bude připravovat na olympijskou trať v Paříži? Co pro něj znamená čtyřkajak? Jak se vyrábí loď speciálně na míru Josefa Dostála? Kam se s přítelkyní chystá na dovolenou? Poslechněte si celý rozhovor.
Pepo, máš už po sezoně, nebo tě ještě čekají nějaké další závody?
Mám už po sezoně. Poslední závod nebylo ale mistrovství světa, hned potom jsme odjížděli na předolympijskou regattu do Paříže, která byla zároveň Světovým pohárem, abychom si oťukali dějiště olympiády. Pak už přišlo volno, proběhla dovolená a ještě nějaká bude, než nastoupím do dalšího kolotoče tréninku.
Jak se s přibývajícími sportovními roky těšíš na závěr sezony?
Byl jsem rád, že skončila dobře, protože se mi v posledních dvou letech ne úplně dařilo na nejdůležitejší trati na kilometru singlkajaku. Naštěstí ten nejlepší závod za dva roky jsem udělal letos na mistrovství světa, a to i přes mírné zdravotní komplikace. Na konec sezony jsem se těšil hlavně kvůli přítelkyni Anežce, která letos poprvé nenastupuje hned po skončení sezony do školy a máme několik týdnů společné dovolené. Byli jsme už v Chorvatsku, což bylo bezva, a chystáme se ještě do New Yorku.
Dostal ses do pozice, kdy se od tebe na každé vrcholné akci čeká co nejlepší výsledek. Jak se ti v té roli žije?
Snažím se si to moc nepřipouštět. Dříve jsem měl fígl, že se mi vždycky jezdí na jaře na začátku sezony špatně. Nikdy jsem v tu dobu nezažil dobré výsledky a dostával jsem na frak. Soustředil jsem se tedy na mistrovství světa a tam se vždy zadařilo. Letos to ale bylo po 11 letech poprvé, kdy jsem z mistrovství světa přijel bez medaile.
Neodjížděl jsi ale z mistrovství světa zklamaný? Bylo to 5. místo a to není vůbec špatné...
Je to tak. S pátým místem jsem byl spokojený, protože od výhry to bylo trochu dál, ale od medaile tolik ne. Říkal jsem si, co je potřeba udělat v tréninku jinak, kde přidat, kde ubrat. Ještě si na to s trenérem sedneme, ale teď mám volno a kdo mě zná, tak ví, že se ve volnu nerad bavím o kanoistice.
Zlatou medaili získal v Duisburgu Martin Fuksa. Jak vy prožíváte, ač je to individuální sport, úspěchy těch ostatních?
Nejlepší parta rozhodně nejsme, když to vezmu v porovnání s jinými sporty. Všichni jsme individualisté, každý jede na svůj úspěch. Na druhou stranu si všichni úspěch přejem a neuvěřitelně tleskám Martinu Fuksovi. Jeho závod byl fenomenální a hrozně mu držím palce, aby se mu konečně povedla i medaile na příštích olympijských hrách.
Musíš být stoprocentně koncentrovaný sám na sebe a trochu se odclonit od okolí, abys byl připraven na svoji trať?
Jsem docela vstřícný člověk, rád se bavím s lidmi a vyjdu jim vstříc. Jakmile ale přijde závod, tak se ze mě stává sobec a chci udělat vše pro to, aby ten svůj závod odjel co nejlépe. Pokud po mně někdo něco chce před závodem, tak se občas stane, že mu ani neodpovím.
Čtěte také
Je pro tebe Paříž velká motivace? Je pro tebe olympiáda tím největším sportovním vrcholem?
Není. Je to z jednoduchého důvodu, který jsem zjistil v Tokiu. Do Tokia jsem jel jako aspirant a měl jsem ambice vyhrát na singlu. Natrénováno jsem měl, ukazovaly to i výsledky ze Světových pohárů, kde jsem zajížděl medaile. Člověk, když má natrénováno a chce stát se olympijským vítězem, tak může přijít nečekaná okolnost a on se jím nestane. V Tokiu to byl obrovský vítr do zad, kdy já jako vysokohmotnostní člověk oproti těm lehkým nemám šanci, protože ty lehké to odfoukne. Mezi námi jsou tak malé rozdíly, že tohle prostě udělá hodně. Pomíjivost úspěchu a neúspěchu na olympijských hrách je pro mě tak veliká, že soustředit celý svůj sportovní život na olympiádu jsem si zakázal. Byl jsem z toho nervózní, a ne kvůli tomu, jestli na to budu mít, ale kvůli tomu, jaké budou podmínky. Říkal jsem si, že trénuji čtyři roky a pak se budu stresovat, jak to bude vypadat? Rozhodl jsem se, že na kanoistiku budu pohlížet jinak, že si budu snažit užívat si každé mistrovství světa a každé závody. Loni na mistrovství světa v Halifaxu, kde jsem vyhrál pětistovku, i když hodinu na to jsem jel kilometrový závod, který tím utrpěl, tak jsem byl z toho obrovsky šťastný. Jasně, v Paříži chci zajet dobře, ale když se to nepovede, život jde dál.
Jaký je areál v Paříži a jaké sportoviště vás čeká?
Je to tam dost strašný.
To jsme asi nechtěli slyšet...
Existuje spousta závodišť, která jsou regulérnější. Beru to z pohledu regulérnosti, aby měl každý stejné podmínky. Nejlepší je, když je tam vratný kanál, ale to se nepodařilo ani v Riu, ani v Tokiu a nebude ani v Paříži. Závodiště je dost široké, fouká tam ze strany, a když jsme tam teď závodili, tak vedle nás jezdili windsurfaři. Foukal tam takový vítr, který dělá závody neregulérní. Na druhou stranu voda je tam rychlá, poměrně teplá. Byl jsem tam letos už dvakrát, jednou kvůli natáčení pro partnera olympiády a teď podruhé na Světovém poháru, kde jsem zajel medaili, což byla hezká tečka za sezonou. Závodiště není vyloženě špatné, je něčím specifické, ale natrénovat na to půjde hezky.
Vzpomínám si na tvůj olympijský závod v Riu, kde jsi dlouho vedl, ale na vlně sis vyvezl jednoho ze svých soupeřů, který tě ale ve finiši porazil a ty jsi měl stříbro. Bereš to jako medaili z příchutí prohry?
Když jsem dojel do cíle, tak jsem byl hrozně naštvaný, že jsem druhý. Po minutě nebo dvou jsem si říkal, že stříbro z olympiády je fakt dobré. Teď to beru jako vzpomínku, že závod se o moc lépe jet nedal. Jel jsem na krajní dráze a musel jsem jet blíž ke Španělovi, protože jsem tam měl řasy. Když si vzpomenu, že někteří kluci chytli ty řasy na špičku, nebo na kormidlo, což je pak stálo vteřiny, tak jsem vlastně rád, že se to povedlo alespoň na stříbro.
Dá se tomu z pozice organizátorů nějak zamezit?
V první řadě je třeba si uvědomit, že jsme venkovní sport. Není to bazén, kam skočíte, plavete a všichni to mají stejné. Je to venku v přírodě, kde kytky rostou, jsou tam zvířata. V Tokiu se stalo, že někomu vyskočila ryba z vody a dala mu do facku tváře.
To se opravdu stalo?
Ne na olympiádě, ale na předolympijské regattě. Ryby tam skákaly hrozně vysoko a ono vás to poleká, když jedete závod. S těmi řasami se dá něco dělat, existují takové kombajny, které to před závodem vysbírají. Když to srovná s předolympijskou regattou v Riu, tak tam bylo strašné. Tam bylo tolik řas, ale organizátoři si dali záležet, aby tam nebyly.
Která disciplnína tě nejvíc baví?
Vzhledem k tomu, že 95 procent tréninku probíhá na singlkajaku, tak si občas zpestřit trénink posádkou je docela zábavné. Když jsem šel z juniorů do dospělých, tak priorita byla čtyřkajak, kde jsem se učil od starších jak pádlovat, jak se stavět k závodům. Pak jsem si našel cestu skrze singla. Když jsem začínal jezdit s Radkem Šloufem, tak jsem se dostal na pozici háčka. To mě hrozně bavilo, protože jsme jeli tak, že jsem necítil Radka, že by mě rozhazoval, a přišlo mi to, že jedu na singlu, akorát že jedu strašně rychle. Všechno má svoje. Když má parťák blbý den, tak s tím nic neuděláte a nedá se říct, co je lepší a co je horší.
Čtěte také
Dá se říct, kolik času je potřeba, aby se posádka v deblu nebo čtyřkajaku sjela, nebo je to o náhodě?
Je to o náhodě. Když jsme sestavovali čtyřkajak do Londýna, tak my jsme si sedli do lodi a během prvního tréninku jsme věděli, že to jede. Přijeli jsme pak na Světové poháry a porazili jsme Němce, kteří rok předtím zajeli světový rekord. To bylo něco neuvěřitelného. Máme takové rčení, že když si sednete do posádky, tak to musí jet. Tréninkem se to dá vypilovat, ale tam uděláte rozdíl pár desetin, možná vteřiny. Když si ale do toho sednete a jede vám to hned, tak to nic nepřekoná.
Hledají se třeba i pozice tak, že jsou ta čtyři místa jasná? Měníte se pak?
Když jsme mezi roky 2012 až 2016 jezdili úspěšný čtyřkajak, tak jsme se neprohazovali. Kluci pak měli úspěchy i na kratší trati, když se to změnilo na 500 metrů, a tam se pak v posádce prohazovali. Já jsem do toho občas zasahoval, zkoušel druhou a třetí pozici, ale každá pozice má trochu jinou techniku a jiný styl pádlování.
A ty jsi díky svému somatotypu určen k tomu, aby si seděl kde?
Abych jezdil co nejvíc uprostřed, je to hlavně kvůli váze. Na háčka bych se možná taky hodil, ale tam jsem moc velkej a nevejdu se do díry. Do druhé a třetí ano. Je důležité, abych byl blízko těžiště celé lodě.
Co pro tebe znamená čtyřkajak?
Když jsme jezdili, tak to pro mě znamenalo zábavu a upouštění od nervů. Na čtyřkajaku jsem si uvědomoval, že tam je důležitější ta souhra než individuální výkon. Na čtveráku si sednete, uděláte tu svoji rachotu a jde se dál.
Letí to, co?
Když to hezky jede, jsou všichni srovnaní, tak to letí krásně. Když tam panuje neshoda, tak je to fakt za trest.
Jsi vysoký a silný, ale logicky jsi také těžší než většina soupeřů. Jaké plusy a minusy to v kanoistice přináší?
Jak jsem dlouhej, tak mám větší vzdálenost mezi sedačkou a příčkou, takže to je první problém a veškeré lodě musím mít na míru. Druhá věc je, že ta váha je taky značný problém. Lodě se dělají na určitou hmotnost, hydrodynamika je dobrá v určitém rozmezí, a protože tak těžký, jako jsem já, nikdo ve světové špičce není, tak ta hydrodynamika není dodělaná do nejlepšího výsledku. Kdyby nás těžkých jezdilo víc, tak i ty lodě budou lepší. Já když na těch lodích jedu, tak je spíš zatápím. Do deblkajaku jsme museli mít speciál, já jsem byl více posunutý dozadu a měli jsme i nějaké závaží do kormidla, kvůli rozdílu vah. Můj parťák Radek Šlouf je o necelých 30 kilo lehčí a to dělá ve vodě trochu paseku.
Tobě víc vyhovuje protivítr?
Víc mi vyhovuje, když jsou neutrální podmínky. Když lehce fouká nebo nefouká vůbec. Když fouká silný vítr do zad, tak to mé soupeře odfoukne víc. Když si položíte polystyrenovou kostku a dřevěnou kostku na vodu, zafouká vítr, tak tu polystyrenovou to odfoukne víc. Když fouká silný protivítr, tak tu hmotu, co mám nad vodou a vyšší trup, tak se vítr víc opírá do té plochy.
Jak snášíš předpověď počasí, která pro tebe může být buď pozitivní, nebo negativní?
Já se hodně dívám na předpověď větru, počasí mě až tolik netrápí. Když jsem před finále v Tokiu koukal na vítr, tak jsem z toho nemohl spát. Připravený jsem byl dobře, ale když jsem věděl, co se má dít, tak mě to dost sráželo. Neříkám, že jsem nemohl udělat nejlepší výsledek, samozřejmě jsem se snažil, ale člověk už do toho jde s tím, že má jasný hendikep.
Sám sebe nezměníš, ale jak pracuješ s optimální závodní váhou? Zkoušel jsi zhubnout, nebo potřebuješ mít sílu a kila navíc?
To je otázka, protože já jsem vyhrál spoustu závodů, když jsem byl i těžší. Když jsem vyhrál svůj jediný titul na singlkajaku na kilometrové trati, tak jsem měl 108 kilo a k tomu jsem se přiblížil v Tokiu. Teď jsem měl na závěr sezony 110 kilo. Otázka je, jestli ty dvě kila dělají nějaký rozdíl, já bych si troufl říct, že ne. Musel bych shodit třeba pět nebo šest kilo a je otázka, jestli bych nebyl víc náchylný k nemocem a k únavě.
A neztratil bys sílu, kterou válcuješ své soupeře...
Je to tak. Když závodím, tak by mě v normální tréninkový den porazilo víc lidí než na závodech. Já tam pak srším energií a dokážu v sobě probudit zabijácký instinkt a vložit to do samotného závodu a to nevím, jestli by se mi povedlo, kdybych byl vychcípanej.
Měnil jsi během kariéry systém tréninku, nebo jedeš zažitý systém?
Trenéra jsem změnil loni a do té doby jsme neměnili tréninkový plán vůbec. Dokonce jsme dělali, jak se říká na počítači, ctrl C a ctrl V. Opravdu jsme každý rok jeli úplně to stejné, jen se to upravovalo k mistrovství světa, aby ty dny před tím seděly. Když jsem se díval zpátky, mohl jsem porovnávat časy, co jsem měl třeba před osmi lety. Pak už to bylo i trochu na hlavu, protože člověk potřebuje mít rozmanitost a nějakou změnu. Bohužel nejsme stroje, sport se nedá dělat úplně takto. Já jsem to prostě nezvládl tu jednotvárnost a potřeboval jsem změnu. Se změnou trenéra nějaká změna v tréninku přišla, ale víceméně ty hlavní věci, co jsou potřeba udělat, tak se dělaly.
Kde se vyrábí loď pro Pepu Dostála, která je na míru?
Lodě se vyrábí v Portugalsku, je to naše prostředí oligopol s jednou dominantní firmou, která zaujímá velké procento trhu. Naštěstí jsem s vrcholným manažerem dobrý kamarád, takže mě několikrát pozval do Portugalska, kam jsem přiletěl a měřili jsme tam s různými akcelerometry, jak se chová loď s mým pádlování a snažili se to mu dát co nejlepší hydrodynamiku při rychlosti, kterou pak člověk jede při kilometru.
Jak dlouho ti loď vydrží? Když pak někam cestuješ, vozíš tu stejnou, nebo jich máš víc?
I když se lodě dělají ze stejných forem, tak ta loď je každá jiná. Některá se povede lépe, některá hůř. Ta letošní se třeba nepovedla, takže ji opustím už asi po třech měsících pádlování. Loď, na které jsem vyhrál v Moskvě v roce 2014, tak jsem na ní vyhrál i mistrovství světa v roce 2022 v Kanadě. Některé lodě jsou držáci, vydrží i deset let, ale některé jdou už po roce do háje.
Podle čeho poznáš, že jde loď do háje?
Že se na ní odlupuje lak, že je těžká, protože máme minimální váhu lodě 12 kilo. Když má ta loď 12,5 kila bez veškerého závaží, tak člověk nechce jet s půl kilem jenom tak navíc.
Jak loď vozíš na dlouhé cesty? Na vleku to není asi nic složitého, ale když se letí někam daleko?
Byl to problém na olympiádu do Tokia. Lodě jsme posílali asi půl roku dopředu kontejnerem lodí a ty na místo dorazily samozřejmě pozdě. Museli jsme i letecky poslat loď z Česka do Tokia, což bylo strašné. Kontejner s loděmi, když jsme tam byli měsíc dopředu, tak dorazil den před závodem. Jak jsem říkal, každá loď je jiná a chová se trochu jinak ve vodě, tak se tomu musí přizpůsobit pádlování a to zabere týden dva. Měnit loď den před startem, to není úplně dobré. Po Evropě to cestuje vlakem, takže když máme závody v Portugalsku, tak je mi líto těch řidičů, co musí jet tisíce kilometrů a strávit několik desítek hodin v autě.
Půjčená loď je tedy asi nereálná věc?
To je i důvod, proč jezdíme na soustředění na stejné místo, protože tam mám koupenou loď a ta tam zůstává.
Pepo, jsi multitalentovaný člověk. Skvěle zpíváš, studuješ vysokou školu, chytáš ryby. Co tě ve volném čase nejvíc baví?
To poslední. Chytání ryb je pro mě už od mala koníčkem, naučil mě to děda. Je to věc, kde si odpočinu hlavně hlavou a získám hezký náhled na svět a pak můžu fungovat.
Přivedl jsi k lovu ryb i svoji partnerku a chodíte na pstruhy. To musíte vypadat jako neuvěřitelná dvojice, když vás vidí někde rybáři, ne?
S Anežkou je to bezvadné. Ona teda nemá moc ráda bobkaření a nejraději chodí v řece, kde se navleče do prsaček, to jsou holiny po prsa a chytáme na mušku, nejraději pstruhy. Anežka, jak není od mala zvyklá chodit v řece, tak jí to občas uklouzne a nabere si a musí se sušit na břehu. Když je vedro, tak jí to nedá a zaleze do řeky jen v kalhotkách a to pak ostatní rybáři nemohou nic chytit, protože na ní mohou oči nechat. Nebaví ji to moc dlouho, vydrží tam třeba čtyři hodiny a pak už chce jít domů.
Jak dlouho to baví tebe?
Mě to baví celý den. Jsem schopný tam být od rána do večera, třeba deset hodin.
Když už ryby ulovíte, kdo je kuchá a vaří? Nebo je pouštíte zpátky?
Většinu pouštíme zpátky. Když ulovíme nějakou, která nepatří do našich vod a je určená, aby se vzala na pánvičku, tak je to třeba pstruh duhový. Většinou to kuchám já, ale Anežka to umí taky, a když mi chce udělat radost, tak je vykuchá sama. O přípravu se pak dělíme napůl.
Studuješ něco, co bys jednou rád dělal, nebo je to kompenzace fyzické zátěže?
Asi obojí. Dříve jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické výrobu potravin, ale tím, že jsem se musel učit všechno sám, tak mě to moc nebavilo. Přešel jsem na Zemědělskou univerzitu v Praze, kde studuji provoz a ekonomiku. Nejen že mi to snad dá něco do života, ale když na Radiožurnálu poslouchám nějaké ekonomické okénko, tak opravdu zjišťuji, že mnohem víc rozumím ekonomům a nechápu, proč se reportéři ptají na tak jasné otázky. Už jsem do toho trochu zabředl a baví mě to.
A co bude jednou, až pověšíš kajak na hřebík?
Jasně. Rýsuje se mi několik směrů. První je zůstat u kanoistiky, kdyby někdo chtěl, abych ho trénoval, tak bych se o to asi chvíli snažil. Je mi ale líto života a obětovat ho jenom něčemu a nerozvinout se dál. Kanoistice bych moc rád pomohl v propagaci, aby sportovalo víc lidí, dětí. Vše ale není jen o sportu, baví mě i marketing, tak třeba v nějaké firmě, která mě teď sponzoruje, tak jim nějakým způsobem pomoci.
Související
-
‚Nejezdím proti klukům, jezdím proti vodě.‘ Přindiš neřeší, kdo bude na olympiádě, ale přeje úspěch
Jak si užil Evropské hry? V čem je kouzlo reprezentačního výběru Česka, kterému se tolik daří? Jak zvládá roli otce a tréninkového parťáka Jiřího Prskavce? Poslechněte si.
-
Kanoistka Němcová: Je skvělé, že už konečně zvládám i finálové jízdy. Užívám si to
Jak to vznikne, že začne mladé dítě jezdit na divoké vodě? Kdy se učí první eskymák? V čem se Němcová zlepšila, že už začala zvládat finálové jízdy? Páteční finiš odpoví.
-
Šéf kanoistů Ježek: Krása našeho sportu je v tom, že se člověk naučí znát vodu a využívá jí
Bývalý olympionik se snaží ovlivnit hnutí kanoistů i s ohledem na to, jak se mění celá společnost. Co všechno má Stanislav Ježek na starost? Prozradil v Pátečním finiši.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.