Jsme Ježíškova vnoučata. Tváře Radiožurnálu opět rozdávají radost
Dávám přednost rádiu před televizí, přiznává pan Jaroslav. Navštívil ho Tomáš Pancíř
Sedlčanský domov pro seniory patří k těm velkým – mají tam 300 lůžek. V jednom z pokojů bydlí 70letý pan Jaroslav, který si od Ježíškových vnoučat přál rádio. Dovezl mu ho moderátor Dvaceti minut Radiožurnálu Tomáš Pancíř. Povídali si spolu o rozhovorech, hudbě nebo o cestování. Narazili ale i na to, že pan Jaroslav patří k těm seniorům, kteří už opravdu nikoho nemají a roky za nimi nikdo nechodí.
Pan Jaroslav sedí ve speciálním polohovacím pojízdném křesle. Má totiž těžké revmatické onemocnění, kvůli kterému se složitě pohybuje a nemůže hýbat rukama. Od moderátora Tomáše Pancíře dostává sladkosti a digitální FM rádio.
Jaroslav vysvětluje, že mu rádio chybělo. Zajímají ho informace i hudba. „Kolikrát jsem dal přednost rádiu před televizí – člověk si barvitě představoval děj. Hlavní jsou zprávy, cestopisy, to bylo moje,“ popisuje.
Přišel o své nejbližší
Pan Jaroslav původem z Prahy měl rád také kapelu Pink Floyd. Vyprávěl o tom, že pracoval na železnici jako montážník. Zaměstnaný byl ale třeba i v kotelně jako topič. Manželku, děti ani další rodinu nemá, takže za ním nikdo nechodí.
„Už jsem přišel o nejbližší,“ vysvětluje. Ale je také rád, že nyní má nové Ježíškovo vnouče – Tomáše Pancíře, kterého bude v pořadu Dvaceti minut Radiožurnálu poslouchat.
O Jaroslava se v sedlčanském domově stará třeba sociální pracovnice Lenka Kaprálová. Vysvětluje, že si dárek v rámci Ježíškových vnoučat přáli i další klienti domova.
„Byly to především skromné dárky, ladili jsme dárek pro potěšení – třeba hezké tričko nebo něco, co by jim udělalo radost,“ říká.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
