Jaroslav Matýs: Podobný problém jako dítě má i rodič. Ten si to ale nepřipustí

27. prosinec 2018
Knihu pod vánočním stromečkem najde víc než 50 procent dětí. (ilustrační foto)

Psychiatři, kteří léčí dospělé, nemohou pečovat o děti. Alespoň to říká předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie Jaroslav Matýs, který se původně jako psychiatr pro dospělé musel obor pro děti učit od začátku. Proč je v Česku nedostatek dětských psychiatrů?

„Dětská psychiatrie je těžký obor s obrovským rozsahem do společnosti, že mladým lékařům se do toho vůbec nechce,“ vysvětluje s tím, že jde o složitý komplex provázanosti, který zahrnuje školství, medicínu, sociální oblast i zákony, ale také těžkou práci s rodiči.

Člověk si musí umět hrát, říká ředitel písecké galerie pro děti

V písecké Sladovně můžete cestovat třeba do pravěku

Adam Langer je ředitel písecké galerie Sladovna, jejímž podtitulem je galerie hrou. Jeho profesí je vymýšlet poučné kratochvíle pro děti. Nepracuje ale jen se zábavou, děti motivuje také třeba ke zvládání strachu. O tom, že je nutné tak trochu zůstat dítětem a o zkušenostech s dětmi si povídal s Patricií Strouhalovou.

 „A co se týče financí, proti ostatním oborům jsem neatraktivní za tu obrovskou zátěž, která tam je,“ vyzdvihuje.

K dalším důvodům nedostatku dětských psychiatrů patří reforma psychiatrické péče v Česku.

Výstavba komplexní péče pro děti a dorost s psychickou poruchou totiž podle něj ukázala, kolik duševních poruch mezi lidmi existuje a kolik jich je neřešených.  

Dvojí terapie  

Bez pomoci nejbližší rodiny a školy nelze podle Matýse dítěti pomoci. A u těch dětí, které přicházejí k dětským psychiatrům s nějakou duševní poruchou, má podobný problém v drtivé většině rodič. Ten si to ale nepřipustí.

„Doslova a do písmene učíte rodiče, co změnit a jak, podobně jako děti. Někteří rodiče to neustojí a říkají, že vlastně pacientem není dítě, ale on. Což v principu je pravda, ale tak to v dětské psychiatrii chodí,“ říká.

Dětští psychiatři tak často musejí léčit nejenom dětského pacienta, ale i někoho z rodičů. „Je to taková dvojí terapie, kde v rámci vstupu do rodinného schématu vedeme rodiče, aby se sebou něco dělali, korigovali postoje, a dokonce šli i na léčbu,“ uzavírá.