Inflace je mor. Teď bojujeme o to, aby se u nás nezabydlela, říká předseda Národní rozpočtové rady

Spotřebitelské ceny v květnu meziročně vzrostly o 11,1 procent. Inflace tak zpomalila z dubnových 12,7 procent. Analytici nicméně očekávali výraznější zpomalení. Také jste očekával výraznější pokles inflace?

Čtěte také

iROZHLAS

Meziroční inflace v květnu zpomalila na 11,1 procenta. Meziměsíčně ceny mírně stouply

Jinými slovy se ptáte na to, jestli inflace není pořád vysoká. Já říkám ano, je. A zažíváme mimořádně dlouhé období mimořádně vysoké inflace. O co se teď vlastně vede zápas je, aby se tady inflace nezabydlela. Aby tady s námi nezůstala déle. Protože ona má takovou nepříjemnou vlastnost, že když si na ni zvykneme, začneme ji očekávat.

Začneme ji promítat do našich kontraktů mzdových, nájemních a jiných, a pak se strašně těžko vyhání z domu ven. A já myslím, že to lidé v centrální bance vědí. My jako ekonomové to víme, ale i tak se prostě nedaří tento mor, který ekonomiku ničí, sprovodit ze světa.

Bývalá zástupkyně Česka ve Světové bance Jana Matesová v ČT řekla, že ceny energií klesají a vysokou inflaci si vytváříme poslední dobou doma, a že se čím dál méně jedná o dováženou inflaci. Souhlasíte s tím?

Určitě. Řekl bych, že komponenta domácí inflace tam byla strašně silná už od počátku. Ano. Zažili jsme mimořádné období, kdy stát stimuloval ekonomiku na dluh. Půjčovali jsme si z budoucí spotřeby, abychom udrželi stávající spotřebu. Kupovali jsme za vypůjčené peníze zboží, statky, služby, které se reálně neprodukovali.

Zažili jsme mimořádné období, kdy stát stimuloval ekonomiku na dluh.

Takže na jsme nadopovali ekonomiku nějakým stimulantem, a to se se zpožděním projeví. My do určité míry pořád ještě trochu stimulujeme jen třeba proto, že máme pořád relativně přehřátý trh práce. Lidé pořád mají relativně jistotu, že budou mít příjmy, že nebudou přicházet o práci. Fiskální politika pořád je relativně uvolněnější, než by měla být.

Minulost toho, že jedeme na tři čtvrtě plynu, ale spotřebováváme na 100 procent, tady pořád máme a s tím je potřeba něco udělat, protože jinak se z té nerovnováhy nedostaneme ven. A vyjádřením té nerovnováhy pro ekonoma vevnitř je vysoká inflace.

Ve čtvrtek jste zveřejnili zjištění, že dodržení naplánovaného schodku státního rozpočtu 295 miliard korun je, jak jste napsali, krajně nepravděpodobné. Není to tedy předem prohraný boj?

Čtěte také

iROZHLAS

Dodržení plánovaného schodku 295 miliard není pravděpodobné, informovala Národní rozpočtová rada

Ne, není. Myslím, že naopak toto konstatování zesiluje nutnost toho, že je potřeba něco dělat. Já jsem člověk, který schytává za to, co říká, řadu hatů. Věřte mi, že jich dostávám opravdu hodně. Ale zdá se mi, že přesto množství hatů ze všech stran, ve společnosti jsou nějaké poslední záchvěvy toho pocitu: „Takto nemůžeme jet dál.“

I v oblasti veřejných rozpočtů, a proto si myslím, že využít potenciálu toho, že možná Češi jsou prostě odpovědnější než kus jejich politické elity, že je to správně, a dokonce si myslím, že to je jeden z posledních okamžiku, než půjdeme na té odbočce k jihu.

Co je tedy potřeba dělat? Do jaké míry pochází konsolidační balíček z vašich doporučení?

Bylo to asi 28 doporučení. Menší část se tam dostala, další část v nějaké modifikované podobě. Ale pak jsou tam opatření, která třeba NERV nenavrhoval. Ale je-li to maximum možného kompromisu politické elity v danou chvíli, tak a já to říkám od počátku, jsem pro.

Protože mám-li si vybírat mezi něčím ideálním a nedosažitelným anebo kompromisním a dosažitelným, tak vždycky beru to druhé, protože jiná alternativa nebude a já si nejsem vědom žádné jiné alternativy konsolidace, která by byla na stole. A to, co jsme říkali o krajní nepravděpodobnosti toho, že dosáhneme schodku pro letošní rok, jak byl plánován, to jen zesiluje vážnost tématu konsolidace.

Kdybychom se chvilku bavili o důchodové reformě, i když vy tomu tak říkat odmítáte, protože na důchodovou reformu už prý není čas.

Čtěte také

iROZHLAS

Třináct hodin jednání. Sněmovnou i přes odpor opozice prošla úprava důchodového systému

Na ten termín jsem alergický, protože o důchodové reformě jsme jako ekonomové mluvili od 90. let, když jsme si představovali, že tou reformou bude skutečná reforma zdroje financování. To znamená, že vezmeme nějaké velké balíky peněz, které vezmeme stávajícím daňovým poplatníkům, budoucím daňovým poplatníkům z nějakého výnosu majetku vytvoříme ten balík.

Ten balík budeme zhodnocovat a bude vytvářet stabilní dlouhodobý zdroj dodatečných příjmů k prvnímu pilíři, který je dneska zásadní a který funguje na tom principu nalej vylej. To znamená to, co vy tam dnes zaplatíte jako zaměstnanec, dostane zítra váš rodič či prarodič. A to byla ta velká reforma.

A tu víme, že už v Česku určitě realizovat nebudeme, že budeme dělat více či méně závažné, větší či menší parametrické změny systému. Já tím nechci shodit to úsilí. Vůbec ne. Naopak. Já ho kvituji a podporuji. Ale o tomto typu reformy už nemluvme. To si myslím, že se u nás nestane.

Bude v budoucnu nutné zvyšovat věk odchodu do důchodu? Proč zelenina a ovoce zůstávají drahé? A nebylo by Česku líp v eurozóně? Poslechněte si celý rozhovor.