Ida Kelarová: Mrzí mě, že se můj tatínek za své romství styděl. Raději se zapřel

9. červenec 2022

Ida Kelarová je zpěvačka, sbormistryně a pedagožka. Také je neúnavnou bojovnicí za lepší svět. V roce 2011 založila pěvecký sbor Čhavorenge, ve kterém se věnuje romským dětem. Osm let spolupracuje s Českou filharmonií. K lásce a hudbě ji dovedl její tatínek. Její životní filozofií je, že se máme jako lidé otevírat. Máme svoje srdce a cítění.

„Tatínek pocházel z romské rodiny. Od nich jsem převzala know-how romské kultury a hudby, což mě na konzervatoři neučili. Spontánnost, hloubku, to vám tam spíš zakážou. Proto mě akademický svět nakonec neoslovil, svobodu mi ukázali Romové.”

Děkuji své romské rodině za to, že mi dali vysokou školu.

Idu Kelarovou dlouhá léta trápí, že její tatínek, vynikající muzikant Koloman Bitto, se za své romství styděl.

„Nikdy neřekl, že je z hloubi duše hrdý na to, že je Rom. Kvůli diskriminaci raději zvolil cestu sebezapření.”

„On hrál i v orchestrech, kde to o něm všichni věděli, ale nikdo to před ním nikdy neřekl. Vážili si ho jako muzikanta. On byl snědý, bylo to na něm vidět. Já snědá nejsem, já bych se klidně zapřít mohla, ale vím, co to s ním udělalo. Vůbec to není zdravé. Romové, nikdy to nedělejte!”

Ida Kelarová se narodila do národnostně smíšené rodiny. Její maminka pochází ze Slovácka.

„Maminka dodnes lže, že táta Rom nebyl. Ono to je takové naše rodinné tabu. Ale už se s ní nehádám. Dřív jsem za tátu bojovala, nechápala jsem, jak může takhle mluvit. Ale musela jsem to s ní vzdát, ať si říká, co chce. To bych se utrápila. Dětem ale říkám, nestyďte se, není to dobré. Romská kultura je nádherná. Jestli mají být Romové na něco hrdí, pak je to jejich srdce a srdečnost.”

Není den, abych za svého tatínka nezapálila svíčku a nepoděkovala za něj.

Ida se ráda ve vzpomínkách vrací do svého dětství, kdy jezdila ke své romské rodině.

„Vždycky jsem jezdila s ním, takže jsem napůl vyrostla mezi Romy. Pamatuji se, jak se pokaždé otevřel, když přijel do osady. A já viděla, jakého mám krásného tátu. Byl šťastný, tekly mu slzy, úplně jsem ho milovala. A když jsme se vrátili do Opavy, zase se zavřel a byl smutný, až mi ho bylo opravdu líto. Nenašel odvahu. Když jsme vyrostly, říkala jsem si, jestli to nedělal kvůli nám. Ale on ani potom nikdy neřekl, že se nemá za co stydět. Prostě to vzdal.”

Spustit audio

Související