Holubičí národ neprotestuje
Stávky a demonstrace jsou už běžnou součásti našeho života a nemine týden, aby v Evropě neprotestovaly tisíce lidí. Ovšem je tu jedna země, kde se protesty moc nenosí, a když, tak se na nich sejde jen pár desítek účastníků. Tou zemí je náš nejbližší soused Slovensko. Nenechte se mýlit tím, že před pár dny přišlo v Bratislavě protestovat proti vlasteneckému zákonu tisíc studentů. To byla totiž největší demonstrace za posledních pět let.
Uprostřed Bratislavy stojí osamělý partyzán, kterému dělají společnost dvě kamenné ženy a sem tam hrstka protestujících občanů. Když v únoru přišlo na náměstí SNP skoro 500 lidí, noviny psaly o největší protivládní demonstraci. Francouzi by se za břicha popadali, na Slovensku to byla událost.
Pět stovek lidí přišlo i proto, že se k mikrofonu postupně postavili šéfové všech opozičních politických stran. Jinak tu bývá téměř pusto a to zlobí i Alojze Hlinu. Tento muž platí pódium, techniku a pomalu získává pověst profesionálního buřiče. Většinu demonstrací pořádá Hlina na vlastní triko. „My jsme tu svobodu relativně levně dostali a přitom demokracie má svoji cenu. Co je zadarmo, toho si lidé neváží,“ tvrdí.
O tom, že se na Slovensku v porovnání s ostatními státy málo protestuje, ví každý. Dokonce i Češi připadají Slovákům jako velcí buřiči. A každý má pro tohle slovenské specifikum vlastní vysvětlení. To nejtypičtější nabízí student Tomáš: „Asi platí, že Slováci jsou holubičí národ, nechají po sobě šlapat.“
Na území Slovenska se však kdysi demonstrovalo, především za první republiky a ještě v Uhersku. Přesto i velmi respektovaný historik ze Slovenské akademie věd Milan Zemko přiznává, že to už dávno neplatí. Podle něj to souvisí s mentalitou Slováků. „Některé věci se dělají ‚po dobrém‘ nebo vyřídit si to potichu,“ vysvětluje.
Tohle chce prolomit právě Alojz Hlina, milionář, který vlastní několik restaurací a nepodporuje žádnou konkrétní politickou stranu. Například nedávno vyhnal před parlament ovce, aby připomněl, že Slováci nejsou bečící stádo. Ovšem důvody vlažného odporu vůči vrchnosti hledá už v dobách uherské nadvlády. „Ta určitá zlomenost lidí tu historicky je. V každém případě je to třeba léčit,“ říká rozhodně.
Podobné vysvětlení nabízí i obrázky z učebnic dějepisu a kdejakého muzea. Ukazují nešťastníka na tvrdé lavici - symbol porobeného lidu - kterého karabáčem mrská uherský dráb. Tento sladkobolný trpitelský pocit se zřejmě pevně usadil v národní povědomí a odpor proti vrchnosti se proto nenosí.
